Oni pak letěli,

vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpome¬nul na žlunu. "Tatínku, tady jsou žluny." - "I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta." - Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to zvuče¬lo a tolik to hučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! "Tatínku, tatínku - ta¬tínku, tatínku!" - "I mlč, i mlč! Neboj se! Vždyť to není žluna, to je chroust."
Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. "I Broučku, to se nesmíš bát," těšil ho kmotříček. "Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři."
"Ale když to tak hučelo!" - "I to chrousti tak bzučí." A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. "Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské." - "To je hajného cha¬loupka." - "Ta je veliká! A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?" - "I ne, to je okénko." - "Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okén¬kem a kolem narovnány ty klády?" - "I to nejsou klády, to jsou polínka, aby měl hajný čím topit." - "Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?" - "I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám."

A letěli,

" ale jen ni¬zoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit - až přiletě¬li tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět dale¬ko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, že aby se už vrátily. A tak se vrátily a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: "S Pá¬nem Bohem!" "Sprovázej Pán Bůh!" "Šťastné na¬vrácení!" "Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!" - ale Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslela, že je krásně žluté jako zlato; mamince se zdálo víc do běla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že je do růžova; Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají broučci; když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.
Maminka však myslela, i že snad bude, a kmo¬třička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly již daleko, daly si s Pánem. Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hro¬madu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi od ruky. Myslela na Broučka a myslela na Janinku. "Že by měl být můj Brouček neposluš¬ný?" - To ji na Janinku skoro mrzelo.

Milý Broučku! Já mám radost, maminka má

radost, a my všichni máme radost, že už dnes po¬letíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se roz¬dělit, aby lidé všude viděli.. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velkou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat."
A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: "Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslou¬chal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslou¬chat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme."

A bylo jaro.

Všech¬no, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotří¬ček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou ra¬dostí až plakala. A snídaně by tak honem nebyla uvařená; kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu - nevím, kde ji vzali, - a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a - že už slun¬ko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola - jakoby nic! - a u Janinky se zas spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.

Ale tu křičel Brouček

"I ne, maminko!" - "A copak ne?" - "Tak to nebylo!" - "A jakpak to bylo?" - "Ta kočička nebyla krásná bílá jako mlé¬ko, byla krásná mourovatá" - "I to je jedno." - Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: "Copak ten Brouček pláče?" - "Viďte, tatínku, že to není jedno?" - "A co?" "Že byla ta kočička krásná mourovatá, viďte? A ne krásná bílá jako mléko." - "Nu tak ano. Byla krásná mourovatá. Už jen spi!" A maminka: "Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mě pořád moříš." A už to honem dopovídala. "Tam nedale¬ko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvoni¬li, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam - -
Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až přitom usnul, bim bam.
A spali a spali a spali.

Vařila a uvařila.

Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože,
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení .
Jen se ještě jednou podívali okýnkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic ne¬věděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se už ne¬chtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka poví¬dala: "Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočič¬ka. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten dru¬hý byl krásný mourovatý, a ta kočička byla krásná bílá jako mléko."

A tak Brouček neplakal.

"Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?" - "Vša¬dy, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem." - "A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sežrala, také by tam vyro¬stla chudobka?" - "Také." - "Kdepak?" - "Tam někde pod bukem v trávě." - "A tatínku, nechyt¬ne nás ta žluna, až poletíme?" - "I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí."
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. "Tatínku, také poletíme do toho velikého, krás¬ného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?" - "Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme."
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně
mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polív¬čičku.

Ale když Brouček

pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkýnko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam ně¬kde nahoře bylo slyšet skřivánka. "Vidíš, Brouč¬ku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam."
Tu maminka tatínka vytrhla: "Podívej se, tam¬hle u potoka pod tou olšičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?" - A tatínek se tam podíval. "Ach, ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se ně¬kde opozdili, letos udeřila. zima brzy, oni tam za¬lezli a zmrzli." A Brouček se dal do pláče: "Ma¬minko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal." - "I ne¬plač, Broučku, to oni nejsou," chlácholil ho tatí¬nek. "Beruščina chudobka by měla červený kra¬ječek, a tady ty jsou celé bílé."

A tak se začali hádat,

a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to začalo hořet, police, postel, almara, stůl; všecko hořelo - a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišel tatínek a ma¬minka, už byli kocourci a kočička spáleni, a cha¬loupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, pro¬tože byla koťátka neposlušná. A tatínek a mamin¬ka plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té po¬hádce konec. Bim bam, bim. bam, bim bam - -"
Brouček poslouchal. Líbilo se mu to. Držel ma¬minku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až přitom usnul, bim bam. A tak spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Tatínku, kdypak už poletíme?" - "I milý Broučku, až bude léto." - "Kdypak bude léto?" - "Kdy? Inu, až pšenice pokvete." - "A ještě nekvete?" - "Ó, ješ¬tě ne." - "Ale tatínku, podívejme se!" - "I ne, Broučku, našla by nám sem zima. Ještě nic nekve¬te."

A ještě jim drobátko zatopila,

" a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou po¬rážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a po¬ráželi, takže se ten bílý kocourek dostal dospod. Bolelo ho to, ale také ho to zlobilo. A tak, on že si už s nimi hrát nebude. Sedl si ke kamnům, pěk¬ně se lízal a povídal jim: Však hleďte; já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je navlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá.

Tak byl jednou

jeden kocourek a jedna kočič¬ka. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krás¬ný černý jako uhel a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou na¬rodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krás¬ná mourovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli anebo pomáhali tatínkovi a mamin¬ce příst. Jednou pak zjara povídala maminka: Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myš¬ku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodné a mějte se rády! Přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.

Pak se jim trochu odpočine.

- " Ale hned se zas letí." - "A tatínku, copak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?" - "Milé dítě, to já nevím, co dělají : Snad také spí, nebo si poví dají pohád¬ky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede." - "Nedobře? Copak je to?" - "Inu, nemají se rádi." - "Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi." - "Í do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim posví¬tili, tak jim svítíme."
Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. "Ma¬minko, povídejte mi nějakou pohádku!" - "Ale když já, Broučku, už žádnou neumím." - "I víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno." - "O čempak byla?" - "I víte, o tom kocourkovi a ko¬čičce. Víte?" A maminka, že bude povídat, a po¬vídala:

- "Nechť, však Janinka má med a víno! Viďte, to
víno dostala kmotřička od ní?" - "Nevím, milé dítě. Snad."
Tu je tatínek vytrhl: "Broučku, myslíš oprav¬du, že je tam Janinka sama?" - "Když tam nikdo s ní není." - "Copak s ní nikdo není?" - "A kdo¬pak?" - "Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, tak¬že se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí." - "A máte ji rád, tatínku?" - "I bodejť bych neměl!" - "A vy, ma¬minko, také?" - "I ovšemže mám." - "A kmotřič¬ka ji má také ráda?" - "I toť, má. Broučci se mají všichni rádi." - "A tatínku, kdyže tedy už poletí¬me?" - "Inu počkej, až zas bude léto. Tak asi o svatém Janě." - "A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?" - "I to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí." - "Ale jak pak, když už bolí křídla?"

Maminka

už .zatím zatápěla, a že přitom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale. bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali: "Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili!" - "Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem." - "Ale Janinka! Ma¬minko, kdeže zůstává?" - "Ona zůstává v mechu mezi vřesem." - "Ona se zachumelila, viďte! A ona povídala; že mě vyprovodí, až ponejprv pole¬tím." - "I neboj se! Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když je jí zima." - "A má dříví?" - "I bodejť by neměla!" - "A ona tam je sama?" - "Sama." - "Pročpak je sama?" - "Inu, když niko¬ho nemá. Tatínek a maminka jí dávno zemřeli:" - "Ó, to já bych nebyl sám." - "I kdyby to tak Pán Bůh chtěl, to bys musel pěkně poslechnout."

Ale tatínku,

" mohli bychom se podívat oknem" - "I to je také zabedněno a ucpáno. A našla by nám sem zima." A teprve když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkýnko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí ho¬nem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.

A spali

a spali a spa¬li. Když se Brouček probudil, byli tatínek a ma¬minka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Ma¬minko, dáte mně med?" - "Med? Jaký med? Broučku, vždyť žádný med nemáme," - "Ale víte - co nám včera Janinka poslala." - "Včera? Janin¬ka? I to se ti, holečku, něco zdálo." - "I ne, ma¬minko. Vždyť už jste mně včera dala." - "I toto! To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všechno ucpali, a od té doby spíme." Škoda! Ale když to tak bylo!
Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: "Ta¬tínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval." Ale tatínek: "Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím." -