Saturday, July 29, 2006

A nesli ho pomalu a opatrně. A už byli za poto¬kem, už byli u samého jalovce, a kdo jim tu jde
naproti, to je Broučkova maminka. Drží v ruce džbán a jde na palouk pro rosu. Ona se hned lek¬la, ale když nevěděla, co to je! - "Máte vy nějaké¬ho Broučka?" ptali se jí broučci. - "I arch, že máme! Bodejť bychom neměli!" - "Tak se pojďte podívat!" - "I pro pána krále! Copak je?" zvolala maminka a šla se podívat. Ale ještě u něho nebyla a už to viděla, a vzkřikla a padla na zem a byla jako mrtvá. A tak broučci zanesli nejdříve Brouč¬ka do chaloupky a položili ho na postel a pak při¬vedli maminku. Ona se zatím vzpamatovala, ale nemohla ze sebe slova vyrazit. Až pak se dala do takového pláče! "Ach, on snad byl přece nepo¬slušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" - a prosila broučky, aby skočili tamhle pod dub pro kmotřičku a pro Berušku. A oni, že ano, a letěli rovnou cestou pod dub. Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu na dvorku. A tak tloukli na dveře, a Beruška při¬běhla otevřít. "Kdopak to tluče?" - "Já." - "Kdo¬pak to je?" - "To jsem já, brouček, tadyhle neda¬leko z roští. Mám vám něco vyřídit." - Tak Be¬ruška mu otevřela a kmotřička zatím také přišla. "Abyste prý přišly ihned pod jalovec. S Brouč¬kem je zle." - Jak to kmotřička slyšela, honem, honem pod jalovec. A tu jim maminka lomila ru¬kama naproti: "Ach, on snad byl přece neposluš¬ný, ach, on snad byl přece neposlušný!" A spě¬chaly do světnice, a tu ležel Brouček na posteli takový rozbitý. To pravé křidélko bylo celé pryč a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat a plakaly a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou nehnul.

Tuesday, July 25, 2006

A tak tam visel a visel,

a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece ještě dušička byla, tro¬šičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však le¬těl nějaký brouček, a že se mu zdálo, jako by byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho viděl; toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a to pravé křidélko bylo celé pryč. Ani sebou nehnul.
Ten cizí brouček ho budil, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád nic a nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak ten brouček zavolal ještě jednoho broučka a ten ho¬nem nabral v trávě rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul. A tak ten brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jed¬nou, a pořád ji šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně se na něj díval. "Broučku, čípak jsi?" - Ale Brouček nic. - "Broučku, kdepak zůstáváte?" - Ale Brouček zas nic. - "Viď, Broučku, vy zůstáváte tam za po¬tokem pod jalovcem, viď?" A Brouček jako by trošku kývl očima, ale už je zas zavřel a bylo do¬čista po něm. - "Tak je to on. Já jsem si to hned myslel." povídal ten první brouček. "Když jsem poprvé letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s ním jeho tatínek a kmotříček, a ten zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal."
A tak; že ho tam pod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády, udělali taková malá nosidél¬ka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu - na¬trhali ho na hrušce u samé země - a milého Brouč¬ka na to položili. Ale Brouček nevěděl o ničem.

Thursday, July 20, 2006

prohlížel,

ten bělovlasý Pavlíček se mu přece ze všech nejvíc líbil. A už od stolu vstávali, a že si budou hrát, a už se chtěli rozbíhat, ale ta velká paní: "Ne, ne, milé děti! Nejdříve Pánu Bohu pěkně poděkujeme." A Elinka se modlila nahlas tu pěknou modlitbičku. A teď, že nač si mají hrát? - Vzali se do kruhu za ruce, ta velká paní také, chodili a zpívali: "Vyletěla holubička ze skály, ze skály." Ale Pavlíčkovi se to jaksi nelíbi¬lo, a že aby si hráli na slepou bábu. A tak si hráli na slepou bábu. A když tak běhali a tu slepou bábu šťouchali, sletěl Brouček z hrušky a pěkně jim svítil. Však beztoho už nebylo dobře vidět. A když byl Pavlíček tou slepou bábou, tu mu Brou¬ček svítil, že až někdy o něj zavadil. A Pavlíček měl zavázané oči, a jakoby neviděl, ale on byl šelma, a přece viděl! A ta slepá bába už ho taky nějak mrzela. Když Brouček zas drobátko o něj zavadil, strhl šátek z očí, chytl z hlavy ten kulatý černý klobouček a ze vší síly jím po milém Brouč¬kovi praštil. Skutečně ho trefil, tak nehorázně ! - a bylo po Broučkovi. Celé jedno křidélko zůstalo na kloboučku sedět, a ten ostatní Brouček spadl do růžového keře a zůstal za trn viset. Dětem se už nechtělo hrát. Přestaly jakoby nic a šly domů. Ale s Broučkem byl konec. Ani sebou nehnul.

Monday, July 17, 2006

A byl srpen.

Tam do¬le v pšenici zněly srpy a ten vřes byl v plném květu, tak krásně zardělý, ažaž do tmava, a také bílý jako mléko. Brouček se pokaždé zastavil na okamžik u Janinky. Však potom tatínka a kmo¬tříčka dohonil. Anebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu říkala: "Jen, Broučku, všeho nech a pěkně sviť!" - A Brouček, že ano, a letěl.
Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo, a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam pod ši¬rým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhatán¬ský stůl, u něho seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromada jiných děvčá¬tek větších i menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný.
Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal. A když si je tak všechny

Thursday, July 13, 2006

A když tak Brouček sedí

a dívá se, kdo tu na¬jednou volá: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Byl to tatí¬nek. Neměl tam jaksi pokoje, a kmotříček mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluvit, že se přece poletí na Broučka podívat. A Brouček se smál. Tatínka hned nepoznal. Myslel, že je to nějaký jiný brouček, a řekl mu: "Zdař Bůh!" Ale on to byl tatínek. - "Copak, Broučku, nesvítíš? Něco ti je?" - "I tatínku, já jsem svítil, a teď si odpočí¬vám. A ta paní zas byla u okna. Ale už spí , a ti hoši také, a ta holčička také."
A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo a že se nebál. A tak aby jen svítil. A Brouček svítil a tatínek zas letěl, a svítili a svítili, až se hvězdy počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli domů. Za potokem se pustil kmotříček vpravo přímo pod dub a tatínek s Broučkem přímo pod jalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou, ba byli dva, a ten jeden, to byla maminka, ten druhý, to byla Janinka. A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes: "Nu tatínku, jakpak hodně Brouček poslouchal?" ptala se maminka. A tatí¬nek se usmíval: "I snad to půjde." - Maminka se podívala na Janinku a měla radost. A Janinka měla také radost. Zůstala před chaloupkou v trá¬vě. Brouček si sedl vedle ní a povídal, co ten na lešeníčku kázal, jak se na něho ti hoši dívali, a jak se jmenují, a ten menší že ho chtěl chytnout, ale on že mu uletěl.

Monday, July 10, 2006

Brouček se tak chvíli na to díval a naslouchal.

Potom sletěl z hrušky a pěkně po zahradě svítil. Však tam byli ještě jiní broučci a pořád na sebe volali: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A ta zahrada byla taková veliká a krásná. Ale tu slyší Brouček od domu takovou krásnou hudbu, náramně krásnou, a když přiletěl trochu blíž k oknu, tu viděl toho kaštanového sedět u takové almárky a klepat na takové černé a bílé klapky. Ale ten bělohlavý už zas běžel k oknu, a proto Brouček raději zpátky. Však to dlouho netrvalo, ta krásná hudba přestala a světlo se z pokoje ztratilo. Tam v těch oknech u samé střechy vpravo se na chvilku objevilo, ale pak zas zmizelo. Jenom v jednom okně zůstalo.
A Brouček svítil a svítil. Když už ho bolela kři¬délka, sedl si na hrušku na samý vrcholek. Tam někde daleko kohout zakokrhal, sotva ho bylo slyšet. Ale hned se ozvalo tady blíž: Kykyryký, a hned zas - Kykyryký, a pořád: Kykyryký, až tam někde daleko za městem. A to okno se ote¬vřelo. Ta velká, silná paní se dívala na všechny strany, vzhůru a dolů, po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala; ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se pak ztratilo. Myslím, že se maminka dívala na děti, jestli pěkně spí.

Saturday, July 08, 2006

A letěli tam v druhou stranu za město, kde vždycky svítili, a Brouček letěl do zahrady. Chtěl svítit, ale dole v těch dvou oknech bylo světlo a tu viděl Brouček, jak si v tom pokoji sedla ta velká, silná paní a ta holčička a ti hoši kolem stolu. Na něm stál kotýlek s kohoutkem a pod ním hořel modrý plamínek. Už to strašně syčelo. Paní měla před sebou bílou konvičku a čtyři šálky. Postavila konvičku ke kotýlku, zatočila kohoutkem a vařící voda se jen valila. Pak že se budou modlit. Sepjali ruce, sklonili hlavu a ta holčička se modlila tak krásně nahlas takovou pěknou modlitbičku. Brouček poslouchal, už byl u samého okna, okno bylo otevřené - Brouček až do pokoje, sedl si u okna na stolečku na knížku. Ta paní nalévala do šálečků, služka měla pro ty hochy pomazánku už namazanou, a "Pavlíku, o čem se dnes kázalo? Pověz?" ptala se paní toho bělohlavého. – „Že máme pěkně poslouchat." - "Tak si to pamatuj ! A ta slova si zas všichni zopakujeme:" A nejdřív řekla ta paní : "Aj , poslouchati lépe jest nežli obě¬tovati," pak to řekl ten kaštanový, pak ten běloh¬lavý, pak ta holčička a naposledy tam vzadu to opakovala služka. Ale ten bělohlavý se jaksi ohlé¬dl. "Frédo, vidíš ho!" a už běžel na milého Brouč¬ka. Jenže Brouček nečekal a honem zas oknem ven! Ale dostal strach. Což kdyby ho byl ten ho¬šík chytil! A tak letěl na hrušku a sedl si na samý
vrcholek. Měsíček jak rybí oko, hvězdičky se jen¬jen třásly a tam v trávě cvrčel ještě někde cvrček. Nemohl snad usnout.

Monday, July 03, 2006

A hoši už byli venku, v zahradě u brá¬ny. Tam stojí krásný kočár s párem krásných čer¬ných koní . Hoši už do něho vskočili, ale ještě če¬kají . A tu jde ta velká, silná paní s těmi kadeřemi a vede tu černou holčičku za ruku. A sedly, kočí ťal do koní a už uháněli po silnici k městu. Brouč¬ci za nimi, ale sotva jim mohli stačit. Tu napadlo kmotříčka: "Vždyť my nemusíme za nimi. Oni si musejí zajet městem. Poleťme tadyhle rovnou cestou k tomu domu a uvidíme, jestli tam přije¬dou." A Brouček skoro nechtěl, ale když tatínek, že ano; a kmotříček také, že ano, tak letěli. Ale spěchali; co jen mohli, a už tam byli, ale nikde nikdo. Brouček počínal mít strach: "Ach, když jsme neletěli za nimi!" - "I neboj se! Jsou-li od¬tud, však sem přijedou. Třeba se někde stavili." - A sotva si broučci tam na okenici pěkně sedli, už to od města začalo hrčet. A už vidět krásný kočár s párem krásných černých koní, už jsou u samého domu, ale ó - oni nezastavují! Letí pryč a pryč - ale přece ne! Tu najednou zčistajasna kočí u samých schodů přede dveřmi zarazí, dveře se otevřou, a jako by už na ně čekala, služka v bělounkém čepečku a bělounké zástěrce běží naproti a chce jim pomáhat z kočáru. Ale hoši už byli dole a smáli se na ni. Zato holčička se dala sesadit a ta paní si dala podat ruku. Pěkně se na kočího ohlídla, usmála, zakývala hlavou a byli doma. To byl Brouček rád!
"Tatínku, já budu svítit tady na zahradě, ano?" - A tatínek se radil s kmotříčkem a zdálo se jim, že ano. - "Milý Broučku, to bys tu musel zůstat sám. My musíme tam, kde jindy, svítit." – A Brouček, že ano, jen aby se pro něho stavili, až poletí domů. - "Tak jen pěkně sviť! Víš, co tam na lešeníčku povídal!"