Thursday, August 31, 2006

Teprve když byla s Broučkem sama,

začala: "Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?"
Ale Brouček ani necekl. - "Inu, když si to chceš nechat na svědomí - je mně to líto, ale já tě nutit nemohu. Však víš, kde zůstávám." A s takovou Janinka odešla.
Brouček mlčel, ale byl mrzutý. Druhý den však byl zas na nohou, a třetí den, že zas s tatínkem poletí . A letěl a jakoby nic. Na nic nedbal, ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a svítil tam v té zahradě u toho pěkného domu.
Ta velká paní seděla pod jasanem a pletla pun¬čochu, Elinka a Pavlíček si hráli na trávníku. Měli tam běloučkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali s ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka, a Brou¬ček je také všecky viděl, ale nic nedbal, nic si jich nevšímal a svítil a svítil, a tak celou noc až do rána, a druhou noc zas tak, a tak celý týden, a tak celý měsíc. A dne už hodně ubývalo a noci hodně přibývalo, a Brouček býval hodně mrzutý. Nikoho si ani nevšímal, ani kmotřičky, ani Beruš¬ky, a Janinky jako by se skoro zas bál jako tenkrát na počátku, ale svítil a svítil a svítil.

Tuesday, August 29, 2006

Maminka je viděla z okna

a byla hned celá po¬děšená. "Copak se stalo? I pro pána krále, copak se stalo?" - "I Brouček povídá, že upadl a že se udeřil. Ale já si to nemohu ani myslet." - "A tys upadl, Broučku, a moc ses udeřil?" - "I ne moc, maminko, ale dost. Levá nožka mě moc bolí." A tak s Broučkem honem domů, a když nechtěl pranic večeřet, tak tedy aby si šel lehnout, že do
rána bude dobře. A Brouček si lehl, ale nespal, a ráno nebylo dobře. Levá nožička ho moc bolela a byla zapálená a oteklá.
A tak musel tatínek letět sám a Brouček zůstal ležet. Ale Janinka už spěchala a nesla s sebou olejíček z mateřídoušky. Neříkala nic a neptala se nic, ale pěkně Broučkovi celou nožku namasti¬la.

Monday, August 28, 2006

Pak už ho nechali

a Brouček honem vyskočil a jakoby nic, ale ono nebylo jakoby nic. Tu levou zadní nožku za sebou jenom vlekl a moc ho to bolelo, ale styděl se plakat.
Co si počít? Ještě bylo brzy, a tam do té zahra¬dy tak daleko ! Zalezl do trávy a chladil si nožku v rose, až hvězdičky počaly blednout. Pak vrávo¬ral domů. Ještě byl na cestě, když ho tatínek s kmotříčkem dohonili: "Copak je ti, Broučku? Vždyť se motáš." - "Tatínku, já jsem upadl a ude¬řil jsem se." - "Ty žes upadl? Kdopak to kdy sly¬šel!" - "Ano, já jsem upadl na zem a udeřil jsem se tady do levé nožky. Ani jí nemohu hnout." - A když to tatínek slyšel a viděl, bylo mu Broučka líto a šel a trochu mu pomáhal. Ale kmotříček kroutil hlavou, neříkal však nic.

Sunday, August 27, 2006

Ale tu najednou přiletí od potoka takový mla¬dý rozzlobený Verunek. Celinký červený jako oheň a ty černé oči se mu jenjen jiskřily. A už se sypal na milého Broučka. "Ty kluku, ty darebo, ty tuláku - ty jsi špatný chlap, víš? Ty kluku! Však jsem tě tady už kolikrát viděl! Ty kluku, co ty tu máš?" A přitom hned na Broučka dorážel.
Verunka se lekla a utekla domů. Brouček se také lekl a počal couvat. Ale Verunek za ním, a tu se tam u potoka vyskytl ještě jiný Verunek. "Pojď sem, pojď sem, tady je ten kluk!" A on přiletěl a pustili se z obou stran do nebohého Broučka: "Ty kluku, proč ty si nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!" A jeden ho mlátil z pravé strany a druhý ho mlátil z levé strany.
Brouček couval a couval a jakžtakž se bránil, ale za jednu dostával dvě, a to pořádné. A pořád: "Ty kluku, ty kluku, proč si nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!" Až byli dole u potoka. Tu mu ten první Verunek takovou jednu dal, že se Brouček horem pádem převalil. "Tu máš, ty klu¬ku, a ať se zde víckrát neukážeš!"

Friday, August 25, 2006

do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hruš¬ce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal a počal mudrovat: "A proč bych já mu¬sel tady svítit. Jen když svítím. Tady je nás bezto¬ho nazbyt a ona povídala, že by chtěla být také takovým broučkem." A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru, okolo lesa, přes vrch, podle potoka - tu je ta mez; tu na ní ta růžtka, a tu se Brouček zastavil. Nevěděl, má-li, nemá-li. Ale tu k němu vyběhla Verunka.
"Broučku, však jsem si myslela, že přiletíš. Mám ráda broučky, když pěkně svítí." - "A po¬slouchej, Verunko, ty bys také chtěla být tako¬vým broučkem?" - "I kdybych nebyla Verunkou, já bych - -"

Thursday, August 24, 2006

Broučku,

"však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam dostane a ta Janinka také, ale ty ne." - "A pročpak ne?" - "Já nevím, ale tatínek letěl šikmo na zem a povídal, že kdybys teď um¬řel, že by ses do nebe nedostal. Abys prý si vzpo¬mněl, co je u vás to první." - "To první? Copak to je? Já nevím." - "I to je zlé, když ty to nevíš! U nás je to první mluvit pravdu, a hned to druhé je poslouchat. Víš - tatínkovi to bylo líto, žes mě přivedl, a že by ses přece neměl dostat do nebe, ale on musí mluvit pravdu." - "Ó, však já už vím, co je u nás to první. Ale já musím letět." - "A přiletíš zas?"
Ale Brouček už letěl. "Já nevím," - a letěl vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do bílého rána. "I už poleť, Broučku!" volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli do¬mů.
Doma byl Brouček jako zařezaný. Neříkal nic, ale druhý den to bylo zas tak. Nejdřív letěl tam

Wednesday, August 23, 2006

A tu on letěl.

Brouček ho spatří, a jako by ne¬měl dobré svědomí, otočí se a pryč - vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána. "Broučku, už poleť!" volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
A druhý den zas tak. Brouček letěl nejdřív tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hruš¬ce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si ne¬všímal a počal mudrovat: "A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím! Tady je nás beztoho dost, a tam se dozvím, kam se dostaneme." A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru okolo lesa, přes vrch, podle potoka - tu je ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček zasta¬vil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu vyběhla z růžtky Verunka.

Tuesday, August 22, 2006

"Broučku! Však já vím, že jsi ty brouček. Také prý vám říkají svatojánské mušky. Ale vždyť ty ne jsi muška, ty jsi brouček, viď, Broučku?" - "Ale jakpak ty víš, že já jsem brouček?" - "I tatí¬nek mně to povídal. On se po tobě včera ohlížel, a tys už byl pryč. A povídal, že to byl brouček a že jste hodní. A viď, vy lidem a jiným broučkům svítíte. Já bych hned chtěla být takovým brouč¬kem." - "A poslouchej, Verunko, copak vy dělá¬te?" - "My? My povídáme lidem, kam se dosta¬nou, jestli do nebe nebo do pekla." - "A jakpak vy to víte?" - "I to my už víme. Když letíme naho¬ru, tak se dostanou do nebe, a když letíme dolů, tak se dostanou do pekla." - "Ale! A poslouchej, kampak se dostanu já, a maminka, a tatínek, a Janinka, a kmotřička, a kmotříček, a Beruška?" - "Kam? To já nevím. Počkej , já se zeptám tatín¬ka, až přiletí domů." - "Kdepak on je?" - "Letěl povídat lidem, kam se dostanou. Však on už brzy přiletí."

Monday, August 21, 2006

Druhý den letěl zas. Rovnou cestou do té za¬hrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal. Ale za nějakou chvilečku sedne si na hrušku na samý vrcholek, na nic nedbá a ničeho si nevšímá a počne mudro¬vat. "A proč já bych musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady je nás beztoho dost." A tak si to povídal, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru mezi vinohrady k lesu, přes vrch, podle potoka -
tu je ta mez, tu na ní růžtka - a tu se Brouček zastavil. Ohlížel se, chodil kolem, a tu k němu vyběhne z růžtky Verunka.

Sunday, August 20, 2006

Však už na něho doma čekali. "Kdepak jsi byl; Broučku?" ptal se tatínek. - "Já jsem musel za¬vést Verunku domů. Ona seděla v trávě a plakala, že se bojí a že neví cestu." - "Kdepak zůstávají?" - "Tamhle za potokem na mezi v růžtce." - "A copak ti řekli?" - "Nic. Já jsem honem letěl do¬mů." - "No dobře," řekl tatínek. A jakoby nic. Ale maminka tomu byla ráda, a Janinka neříkala nic, ale také byla ráda, a Brouček měl posud čisté svědomí, a jakoby nic.

Friday, August 18, 2006

Kdopak jsi

"? A copak se ti stalo?" - "Já jsem Verunka. Já jsem byla u tetičky, a když mě už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla, že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď je tma a já nevím cestu a bojím se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila." - "Ty jsi Verunka? I neplač! Kde¬pak zůstáváte?" - "My zůstáváme v růžtce." - "V růžtce? Viď, to je tam před potokem na mezi. I já vím, kde to je. Pojď, já tě tam zavedu a ne¬plač!"
Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Verunka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat. Pořád se ohlížel. Když byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíky! A ty oči, ty krásné oči! A už neplakaly. A tak letěli, ale neříkali nic. Brouček se díval na Verunku a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu, už letěli z vrchu, už byli nedaleko poto¬ka, po potoku vzhůru, už počínala mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků - vždyť oni celou noc nespali! Pořád Verunku hledali a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli naproti. Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil, a když se po něm ohlíželi, byl už tentam.

Thursday, August 17, 2006

A byl

rád, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost a Janinka měla radost a Brouček měl dobré svě¬domí .
A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi znechtělo svítit. Už ho také jako by křidélka bolela, a tak že poletí pomaloun¬ku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl v lese, už byl za lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá, odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě. A tak si letěl Brouček na to posvítit: Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí, tu vidí -- ach, co on nevidí? - Takový hezounký, kulatý brouček sedí v trávě, celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky - a ty oči, ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně dívaly. Broučkovi jich bylo líto.

Tuesday, August 15, 2006

A letěli domů.

U vřesu stála Janinka a čekala. "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" - A ona také: "Zdař Bůh!" - A Brouček se usmíval, protože poslouchal, a Janinka byla ráda a maminka byla teprv ráda.
A tak Brouček svítil a poslouchal a pořád svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly okenice za¬vřeny a ta velká paní s těmi kaštanovými kadeře¬mi seděla v zahradě pod jasanem a pletla punčo¬chu. Děti si hrály na trávníku, ale byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, a oni skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka a Brou¬ček je také všecky viděl, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.
A když tam zas jednou po západu slunce přile¬těl, tu se procházel po zahradě s tou velkou krás¬nou paní takový krásný malý vojáček v červeném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si po¬vídali. Pavlíček a Elinka kolem nich poskakovali a vytahovali tomu vojáčkovi kord a on si to nechal líbit. Brouček ho nemohl poznat, až pak přece poznal, že je to ten hodný kaštanový Fréda.

Monday, August 14, 2006

Brouček letěl

rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý vrcholek a díval se. Tam¬hle je ten růžový keř, kam Brouček spadl, když ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím ja¬sanem večeřeli, a tady dál na tom trávníku si hráli na slepou bábu. Dnes je tam ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech - okenice zavřeny - jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo a "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A tak Brouček také letěl a svítil a svítil a na nic nedbal a ničeho si nevšímal a je¬nom svítil a pořád svítil. Přitom myslel na mamin¬ku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude poslouchat! A svítil a svítil, a ti kohouti ko¬krhali, a ty hvězdy začínaly blednout a bledly a bledly, a tam od východu se to tolik rdělo. A tu letí tatínek a kmotříček: "Broučku, poleť, slunce už vychází!"

Saturday, August 12, 2006

Ale já věřím,

že ho Pán Bůh naučí poslouchat." - Maminka vzdychla a neříkala už nic. Letěla pra¬pomalinku, a když přiletěla domů, dlouho to trvalo, než se zase vydýchala.
A oni letěli - okolo dubového lesa, dolů do údolí, mezi vinohrady a ze všech stran: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Brouček letěl napřed, tatínek a kmotříček za ním. Něco se domlouvali: "Já se přece bojím ho tam nechat, "pravil tatínek. - " I co," odporoval kmotříček, "kde hřešil, tam ať dě¬lá dobrotu! Pořád u něho být nemůžeme, a chce-li neposlouchat, může všude neposlouchat. Já bych ho tam nechal."
A už byli v té zahradě s tím pěkným domem. "Poslouchej, Broučku, ty tady zůstaneš! Tady hřešils, tady dělej dobrotu! My musíme letět na své místo tam za město. S Pánem Bohem!" A letěli.

Friday, August 11, 2006

A letěli, ale jen pranizoučko a pomalinku, aby maminka a kmotřička a Janinka a Beruška mohly stačit. Ještě však ani nebyli u potoka a maminka už nemohla dechu popadat. "Počkejte, já už ni¬kam nemohu." A oni počkali a maminka plakala: "Tak jen leť, Broučku, však už tě snad napřes¬rok vyprovázet nebudu. Pán Bůh sám tě sprová¬zej !"
Rozloučili se a ony se vracely. Pokud bylo broučky vidět, pořád se ohlížely - až už je nebylo vidět. "Ach, jen kdyby poslouchal!" začala ma¬minka. "Já se bojím, že nebude." A byla by asi ráda slyšela, co si myslí Janinka. Ale Janinka při¬svědčovala a neříkala nic. „I on bude, " myslela kmotřička. "Teď už má přece rozum a je dobrák. Ani mu to nedá." - "Ó, když mu to dalo poprvé," ozvala se Janinka, "dalo by mu to také podruhé.

Thursday, August 10, 2006

A bylo jaro. Všech¬no, všechno kvetlo, ale pravšechno - tráva po pás, rosa jako granáty - a ty včely tolik bzučely a ti cvrčci tolik cvrčeli, a tam dole u potoka slavík v křoví klokotal. "Aj, čas tvůj , čas milování !"
Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve svět¬nici a něco si povídali. Beruška pomáhala mamin¬ce v kuchyni. Brouček byl venku a čekal na Janin¬ku. Byl zas takový silný a vznášel se vysoko v povětří . A když Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřesu naproti. Však už šla a měla z Broučka radost. "Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš poslouchat?" - "Ó, budu." - "A proč bys chtěl poslouchat?" - "I, že si to všichni přejete, a pak aby se mně zas něco nestalo." - "Ó, to ty nebudeš poslouchat, a zas se ti něco stane, třeba ještě hor¬šího." - Brouček chytil Janinku za ruku: "Však já budu přece poslouchat!" - "Ano, až tě Pán Bůh naučí .
Maminka už měla čokoládu a ty smažené vě¬nečky na stole. Sedli, pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí. Brouček byl první venku. Po¬vznesl se do výšky, letěl třikrát kolem - jakoby nic! - a spustil se u Janinky na zem. Všichni si stoupli kolem něho a tatínek začal: „Milý Brouč¬ku, vzpomeň si teď rok, když jsi poprvé letěl. Všichni jsme ti domlouvali, abys pěkně poslou¬chal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli nikdy nenadáli." Brouček už měl oči plné slz a díval se k zemi. "I už ho nechte a poleťme!" vpadl do toho kmotříček. "Však on si dá teď pozor."

Wednesday, August 09, 2006

A najedli se a ohřáli se, a když už si všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí a je mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka skoro ani nespala: "Ach Broučku, snad ti není zas zima?" - "Ach, je mně zima, už to nemohu vydržet." - "Ach, co my si počneme!" bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pra¬drobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatí¬nek: "Zatop, maminko, je tady zima!" - "Ale vždyť jsem právě zatopila." - "I to není nic. Musíš hodně zatopit!" - "Ale jen kdybych měla čím!" - "Copak už nemáš dříví?" - "I mám všeho všudy dvanáct polínek." - "Nu tak je přilož a bude tep¬lo!" - "Ale co potom?" - "I zas nějak bude. Je¬nom pěkně poslechni! Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti."
A tak maminka vzala těch dvanáct polínek a všechna je přiložila na oheň, ale měla přece jak¬si strach. Ale tatínek si liboval, že je hezky tep¬loučko, a Brouček také a krčil se, že ho ani nebylo vidět. A tak si povídali, že už kolikrát bylo zle a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali a spali.
Dobře se jim to spalo.

Tuesday, August 08, 2006

"Tatínku, jestlipak má Janinka dost dříví'?"

- "I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, tak jsem se jí tam na ně díval. Má ho - ani ho nespálí." - "A u kmotřičky také mají dost?" – „I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělali celé léto o samém dříví." - "A tam v roští, tatínku, také mají dost?" - "I ti ho mají, že jsem se až podivil. To ani za dvě zimy nespálí." A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.
Ale dlouho to netrvalo a Brouček se probudil. Byla mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. "Maminko !" A maminka beztoho jaksi špatně spala. "Copak je ti, Broučku?" - "Ach maminko, mně je zima." A tatínek se také probudil a také povídal, že je zima. A tak zas topili a přitom vařili polívčičku, ale maminka byla plna úzkosti a polí¬nečka počítala. "Ach, co si počneme?" - "I na¬čpak si dělat starosti," těšil ji tatínek. "Dlouho už to trvat nemůže a bude zas jaro."

Monday, August 07, 2006

" - "Ach, maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima." Vtom se probudil tatínek, a když slyšel, že je Broučkovi pořád ještě zima - tak že aby maminka šla trošku zatopit. A mamin¬ka šla a trošku zatopila a bylo jim zas teploučko. A tatínek povídal, že je venku tyranská zima.
A tak si povídali, až zas usnuli. Ale netrvalo to dlouho a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se vzbudila. "Maminko, mně je zima!" - A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak topili a topi¬li. Drobátko spali a zas topili a topili. Ale Brou¬ček pořád ještě, že je mu zima. Když ono tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc. Maminka už nevěděla, co si má počít. Dříví ubývalo a zimy přibývalo. "Tu máš, Broučku, vezmi si mou peři¬nu, ta je větší, já si vezmu tvou. " A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu a maminka si vzala Broučkovu a myslím, že hodně mrzla, ale neříka¬la nic. A Brouček také nic neříkal, ale tolik už nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku.

Sunday, August 06, 2006

Ale maminka měla přeje jaksi strach. - Jen se ještě pomodlili:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Pac a pusu, "Pán Bůh s námi a zlý pryč!" a lehli a spali a spali.
Ale dlouho ještě nespali a Brouček se probudil. Bylo mu zima, skoro se až drkotal. Nemohl to vydržet: "Maminko!" Ale maminka spala. "Ma¬minko!" Ale maminka zase nic a Brouček - byl nějaký churavý a dal se do pláče. Vtom se mamin¬ka vzbudila.
"Broučku, copak ti je?" - "Ach maminko, mně je zima."
"I vždyť není tak moc zima, skrč se pěkně pod peřinku!
A ten starý brouček z roští prorokoval, že bude
zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a ma¬minka počínala mít strach, že nebudou mít dost dříví, že se s tou Broučkovou nemocí nemohli dost zachystat. Ale tatínek, i že mají dost, že jim beztoho vždycky hromadu zbylo. A kmotříček ta¬ké tak mluvil. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Brouček se jaksi bál a díval se na Janinku, a Janince se sypaly z očí slzy jako bráchy. Když byl Brouček ještě moc slabý!
A tak se rozešli. Kmotříček a kmotřička a Be¬ruška letěli pod dub, ten mladý brouček s tatín¬kem za dub do roští, Janinka tam k lesu do vřesu, a tatínek a maminka a Brouček stáli pod jalovcem před chaloupkou a dívali se za nimi. Když už je nebylo vidět, musel si Brouček hned lehnout do postýlky, tatínek pak s maminkou se sami dali do práce. Nejdřív přinášeli z komory do kuchyňky hrách a kroupy a jáhly a krupici a mouku a čočku a jiskřičku másla, aby to měla maminka všechno po ruce. Pak nanosili do kuchyňky a do síně dří¬ví, co se ho tam vešlo. Potom všechno všudy pěk¬ně měkounkým mechem ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout, zavřeli zevnitř dveře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali mechem dveře i okna - a teď ať si třeba mrzne!

Friday, August 04, 2006

Však už byl podzim.

Světla ubývalo a zimy při¬bývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem, protože Brouček nemohl dosud na krok z domu. A sešli se, kmo¬třička a kmotříček, Beruška a Janinka. Pak tatí¬nek ještě pozval toho broučka z roští, který Broučka tenkrát nesl na nosidélkách domů, i jeho tatínka. A tak si sedli kolem kamen, však už bylo zima, a povídali si. Brouček seděl vedle Janinky, ale neříkal nic. Maminka přinesla koláče s tvaro¬hem a s mákem, ale Brouček pořád nic. Pak šla maminka s Beruškou ven, a když za chvilku zas přišly, tu nesly celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásně modré až do červena. "Po¬stavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší," radil tatínek. Kohoutek už měl pohotově, vzal kladí¬večko, stopku vyrazil. Kohoutek nasadil a natočil do křišťálového koflíčku, až se to rdělo a přímo vyskakovalo. Beruška skočila se džbánem na pa¬louk pro rosu, a tak si nalévali a natáčeli, pili a povídali. Ale Brouček pořád nic. Seděl vedle Janinky u samých kamen, a přece mu bylo skoro zima.

Thursday, August 03, 2006

A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě stalo, tu maminka pořád bědovala: "Ach, on byl neposluš¬ný!" a tatínek se vadil, ale Janinka se na něj pěk¬ně dívala a neříkala nic.
A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla, kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky a Janinka se cho¬dila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, ne¬bylo ani pomyšlení . "Počkej , jen počkej ," říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, "do jara se zotavíš a zas poletíš a budeš pěkně svítit."

Wednesday, August 02, 2006

Ale Brouček

ani nepromluvil a už jim zas pod rukama omdléval. A tak ho Janinka zase omýva¬la. Pak vzala tu druhou lahvičku a nalila mu do ran oleje. A když mu ten olej do těch ran lila, tu
najednou přiletěl tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že je s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl celý pryč. Plakal a naříkal, a zas plakal, předhazoval si, že přece neměl nechávat Broučka tak samotného. Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všichni brouč¬ci lítají sami, a oni že také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho a letěli honem domů. A tu bylo pláče! Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška plakala, tatínek plakal, kmotříček také plakal - jenom Janinka neplakala, ale celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už nebyl jako mrtvý, ale jako by spal.
A Brouček pořád spal a maminka měla pořád strach, že snad přece umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. "Chce se ti pít, viď, Broučku?" ptala se Janinka. Brouček kývl očima a maminka mu ho¬nem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se zas probudil, už se trošku usmí¬val.

Tuesday, August 01, 2006

A když tak plakaly, tu někdo spěchal k cha¬loupce pod jalovec. Byla to Janinka. Nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, už měla dvě lahvičky s sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti a mamin¬ka tolik naříkala: "Ach, on snad byl přece nepo¬slušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" Janin¬ka spěchala do světnice a tu ležel Brouček na po¬steli takový rozbitý. To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly z očí slzy jako bráchy, ale nelomila rukama. "Copak vy Broučka tak necháte a nebudete nic dělat? Ho¬nem, Beruško, přines do džbánu rosu, honem!" - A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si na¬jednou maminka vzpomněla: "I honem běž, hol¬ka, já jsem jej nechala na palouce stát."
A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosu a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček se ani nehnul, a Janinka počínala už mít strach a slzy se jí zas sypaly z očí jako bráchy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost.