Na jeho zazvonění přišla otevřít mrzutě vypadající
dlouhonohá Italka. Dívka na Alia kývla a špatnou
angličtinou mu sdělila, že Padrone Bassalino je venku
u bazénu.
Popleskal ji po zadku, prošel přízemím domu a zamířil ven k
bazénu ve tvaru ledviny.
Přivítala ho tam Mary Ann August, výjimečně krásná
dívka; blond vlasy méla staromódně učesané a křivky
svého těla předváděla v úsporných pletených bikinách.
"Ahoj, Alio," řekla se zahihňáním a vstala přitom
ze své lenošky. "Právě jsem si chtěla namíchat něco
malého k pití. Dáš sí taky?" Provokativně pózovala
a přitom si pohrávala se zlatým řetízkem pohupujícím
se mezi jejími bujnými prsy.
Alio si olízl rty a nechal se unést představou v očekávání dne
- rozhodně nepříliš vzdáleného -, kdy
se Enzio Mary Ann nabaží a předá ji dál, tak jako
všechny ostatní.
"Jo, dám si bacardi se spoustou ledu. A nějaký brambůrky,
míchaný oříšky a pár černých oliv." Lítostivě
si začal třít svůj objemný žaludek. "Měl jsem celý den
moc práce a žádný čas na oběd. Kde je Enzio?"
Mary Ann mávla rukou směrem k ohromné zahradě.
"Je někde tam-prořezává růže, aspoň myslím," zacukrovala.
"No ovšem, jeho růže." Alio instinktivně sjel pohledem k domu
v naprosté jistotě, že ona tam je, Rose
Bassalinová osobně; cítil, že je pozoruje nepatrnou štěrbinou
mezi záclonami.
5
6 Rose, Enziova manželka, neopustila svůj pokoj po
celé roky a jedinými osobami, se kterými byla ochotna
mluvit, byli její tři synové.
Rose zaujala jednou provždy místo u okna a jenom
čekala a pozorovala. Tohle Aliovi nahánělo hrůzu
a nedovedl si představit, jak to Enzio vydrží.
Mary Ann se odkolébala k baru, aby připravila pití.
Bylo jí devatenáct a už víc než půl roku žila s Enziem
- vlastně něco jako rekord, protože Enzio si je nikdy
nenechával déle.
Alio, zabořený do židle, pomalu zavřel oči. Tak
strašně namáhavý den . . .
"Hej, nazdar, Alio, kamaráde. Hochu, jak se máš?"
Alio se s trhnutím probral a provinile vyskočil.
Enzio se tyčil nad ním. Bylo mu šedesát devět let,
ale tělo měl ještě pevné a bronzové, jako mívají muži
o polovinu mladší; měl ještě všechny své zuby a nad
ostře řezanou tváří bohatou kštici ocelově šedých vlasů.
"Mám se dobře, Enzio, fakt bezva," pospíšil si Alio
s odpovědí. Stiskli si ruku a vzájemně se poplácali
po zádech. Byli to bratranci a Alio za všechno, co měl,
vděčil Enziovi.
"Můžu ti připravit skleničku, cukroušku?" zeptala se
Mart Ann se zbožňujícím pohledem upřeným na Enzia.
"Ne," vrhl na ni zamítavý pohled, "běž dovnitř; já
zazvoním, kdybych tě potřeboval."
Mart Ann bez odmlouvání poslechla a okamžitě
odešla. Možná, že to byl právě tento důvod, proč
tu vydržela déle než ty ostatní.
Hned, jak odešla, otočil se Enzio netrpělivě na svého
bratrance s otázkou: "Nuže?"