A Brouček

se šel podívat. "Copak nám neseš, Broučku?" - "I nic, kmotřičko. Já jsem se kou¬pal. A vy něco máte, kmotřičko?" - "Máme, pa¬ne, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala!" - "Plakala? Však já jí už tak nebu¬du říkat." - "Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a od¬nášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám
nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do hranič¬ky. Pak ti něco dám."
Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. "Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!" - Ale Brouček, ó, že to unese! A nosil. Ale místo co měl šťaklíčky pěkně do hraničky rovnat, Brou¬ček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. "Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak ne¬chce. To by se nám skácelo!" - "Ó, nic se vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?" - "Ne¬děláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat." - "I tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!"
A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruš¬ka ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: "A co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi moc silný." - "I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí." - "Inu, když ty jsi takový divný brouček!