A tak tam visel a visel,

a maminka nevěděla nic, a Janinka nevěděla nic. Až pak za dlouhou chvíli jako by v něm přece ještě dušička byla, tro¬šičku zavzdychal, ale docela potichu. Tu však le¬těl nějaký brouček, a že se mu zdálo, jako by byl někdo zasténal, díval se a svítil si, a tu ho viděl; toho Broučka. Visel na trnu, takový rozbitý, a to pravé křidélko bylo celé pryč. Ani sebou nehnul.
Ten cizí brouček ho budil, ale on nic. A ještě ho budil, ale on pořád nic a nic a nic. Až pak za dlouhou chvíli zas trošičku zavzdechl. A tak ten brouček zavolal ještě jednoho broučka a ten ho¬nem nabral v trávě rosy a šplíchnul ji Broučkovi do očí. Ale Brouček sebou ani nehnul. A tak ten brouček ještě jednou letěl pro rosu, a ještě jed¬nou, a pořád ji šplíchal Broučkovi do očí, až Brouček oči trochu otevřel a upřeně se na něj díval. "Broučku, čípak jsi?" - Ale Brouček nic. - "Broučku, kdepak zůstáváte?" - Ale Brouček zas nic. - "Viď, Broučku, vy zůstáváte tam za po¬tokem pod jalovcem, viď?" A Brouček jako by trošku kývl očima, ale už je zas zavřel a bylo do¬čista po něm. - "Tak je to on. Já jsem si to hned myslel." povídal ten první brouček. "Když jsem poprvé letěl, tak mně ho tatínek ukazoval. Letěl s ním jeho tatínek a kmotříček, a ten zůstává tam nedaleko našich pod dubem. A tatínek povídal, že ten malý brouček zůstává pod jalovcem, a pak mně jednou ten jalovec ukázal."
A tak; že ho tam pod jalovec zanesou. Zavolali ještě dva kamarády, udělali taková malá nosidél¬ka, ustlali na ně trochu měkounkého mechu - na¬trhali ho na hrušce u samé země - a milého Brouč¬ka na to položili. Ale Brouček nevěděl o ničem.