A byl srpen.

Tam do¬le v pšenici zněly srpy a ten vřes byl v plném květu, tak krásně zardělý, ažaž do tmava, a také bílý jako mléko. Brouček se pokaždé zastavil na okamžik u Janinky. Však potom tatínka a kmo¬tříčka dohonil. Anebo letěl sám, však cestu už znal. A Janinka mu říkala: "Jen, Broučku, všeho nech a pěkně sviť!" - A Brouček, že ano, a letěl.
Půlměsíček začínal svítit, povětří se samými broučky až třpytilo, a když Brouček přiletěl do zahrady u toho krásného domu, byla tam pod ši¬rým nebem slavnost. Pod jasanem stál dlouhatán¬ský stůl, u něho seděla ta velká paní s kadeřemi a Fréda a Pavlíček a Ela a hromada jiných děvčá¬tek větších i menších, a hoši tam také byli. Jedli buchty a pili něco ze šálečků, a Ela měla na hlavě krásný věnec, a jenom ona a nikdo jiný.
Brouček si sedl na hrušku na samý vrcholek a díval se a poslouchal. A když si je tak všechny