Ráno

byl Brouček první na nohou. "Tatínku, už slunko zapadá. Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem." A tatí¬nek vstával a maminka honem vařila snídani, a pomodlili se a nasnídali se a už letěli. "Jen zas pěkně poslouchej !" volala maminka za Brouč¬kem. A Brouček, že ano.
Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli. Kmotřička také volala. "Jen pěkně poslouchej !" a Beruška doložila: "A neboj se!" a jako by se trochu smála. Brouček to zpozo¬roval, ale jako by si toho ani nevšiml. Myslel na Janinku. "Kmotříčku, nestavíme se u Janinky? Ona včera u nás nebyla." - "Pane, také si to my¬slím. Jestli ji nebolela hlava! Často ji bolívá." A tak, že se u ní na okamžik zastaví . Však to bylo u samé cesty.
U háječku pod skalou vysoký vřes, už sem tam kvetl, červeně a bíle, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná cha¬loupka.
Ale nikde nikdo. Černé, lesklé dveře za¬vřeny, okénka, celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena a nikde nikdo. Broučkovi počínalo být úzko. "To ona stůně," šeptal kmotříček a tatínek šel až k samým dveřím a pozvolna zaklepal. - "I jen dál!" ozvalo se zevnitř. Tatínek otevřel, a tu ležela Janinka na lůžku a měla hlavu zavázanou. "Vždyť jsem si myslela, že to jste vy. Vítám vás. Milý Broučku, já stůňu." Ale milý Brouček se dal do pláče. - "I neplač, Broučku! Vždyť já neumřu. Myslím, že se toho ještě dočkám, že tě Pán Bůh naučí poslouchat." A přitom Janinka Broučka pohladila. - "Byla bych včera zas přišla, ale bolela mě hlava, až jsem musela ulehnout. Ale nic ne¬plač, to nic není!" A Brouček už neplakal. "My dnes poletíme, kam tatínek letěl s vaším tatínkem oknem." - "Tak? Ale to už musíte letět, abyste nepřiletěli pozdě. A pěkně poslouchej ! Však tě Pán Bůh naučí."