A broučci

zase letěli, vlevo kmotříček, vpravo
tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krás¬né město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé v쬞ičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a ok¬ny jenjen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani člo¬víčka, nikde ani světýlka. A když tak letěli a když byli na konci ulice, tu se ozývalo jakési šplechtání a bublání. "Tatínku, copak to?" - "I to je voda. Tady jsme hned na náměstí."
A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranné. V prostředku velikánská kamenná kašna, upro¬střed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček řekl: "I pojď, nic se neboj, on je kamenný." A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanánské kopí . "Tatínku, vidí¬te, tamhle někdo stojí." - "To je ponocný." - "Ponocný? Copak tu dělá?" - "Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí? To na ty zlodě¬je." - "Tady v městě také kradou?" - "Ó, moc prý kradou, jak jen mohou." - "Ale to já, tatín¬ku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrha¬li. Viďte, tam nekradou?" - "Tam snad ne."