A letěli,

" ale jen ni¬zoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit - až přiletě¬li tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět dale¬ko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, že aby se už vrátily. A tak se vrátily a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: "S Pá¬nem Bohem!" "Sprovázej Pán Bůh!" "Šťastné na¬vrácení!" "Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!" - ale Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslela, že je krásně žluté jako zlato; mamince se zdálo víc do běla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že je do růžova; Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají broučci; když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.
Maminka však myslela, i že snad bude, a kmo¬třička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly již daleko, daly si s Pánem. Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hro¬madu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi od ruky. Myslela na Broučka a myslela na Janinku. "Že by měl být můj Brouček neposluš¬ný?" - To ji na Janinku skoro mrzelo.