Milý Broučku! Já mám radost, maminka má

radost, a my všichni máme radost, že už dnes po¬letíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se roz¬dělit, aby lidé všude viděli.. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velkou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat."
A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: "Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslou¬chal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslou¬chat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme."