A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký, a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánkou pušku. "Ale ta¬tínku, já se bojím." - "I neboj se! On je rád, že mu posvítíme." - A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. - "A tatínku, copak že ten hajný nespí? " - "I on musí dávat pozor." - "Nač¬pak?" - "Tady na les, aby jej lidé neukradli." - "Tatínku; ti lidé kradou?" - "I kradou a prý nic se nemají rádi:" - "Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?" - "Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou."
A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najed¬nou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brou¬ček už byl celý bez sebe. - "Tatínku, tatínku - tatínku, tatínku!" - už padal na zem, zalézal do trávy a myslel, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. "I neboj se, Broučku, neboj se! Vždyť to není žluna; to je so¬va. Ta nám nic neudělá." - Ale Brouček jako by
neslyšel.