Oni pak letěli,

vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpome¬nul na žlunu. "Tatínku, tady jsou žluny." - "I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta." - Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to zvuče¬lo a tolik to hučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! "Tatínku, tatínku - ta¬tínku, tatínku!" - "I mlč, i mlč! Neboj se! Vždyť to není žluna, to je chroust."
Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. "I Broučku, to se nesmíš bát," těšil ho kmotříček. "Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři."
"Ale když to tak hučelo!" - "I to chrousti tak bzučí." A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. "Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské." - "To je hajného cha¬loupka." - "Ta je veliká! A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?" - "I ne, to je okénko." - "Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okén¬kem a kolem narovnány ty klády?" - "I to nejsou klády, to jsou polínka, aby měl hajný čím topit." - "Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?" - "I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám."