A když se přece trochu zotavil

, počal plakat. "Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů." - Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: "I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslely, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát! Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere!" - "Ona broučky nežere?" - "Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku."
A zas letěli. Dlouho ještě letěli, a tu to tak za¬dunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: "Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil."
A kmotříček také myslel, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.
Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými cha¬loupkami, a ta vůně! - to byla vůně.
A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!" ukazoval kmotříček. "Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roští. Vidíš, on se nic nebojí." – „Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím." A už se Brouček nebál. A když se po¬tkali, volal tatínek a kmotříček: "Zdař Bůh!" a Brouček také řekl: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a oni oba: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam; staří a mladí, velicí i malí, a po¬řád: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a zas: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům ve¬dle krásného domu.
"Broučku, nebolí tě křidélka?" ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne-. "I přece si trochu sedně¬me, abychom si odpočali," radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka bolí, tu teprve, že si dro¬bátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.