Ale tu se ponocný vztyčil,

přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú a tak dvanáckrát hú. "Tatínku, copak to?" - "I to on troubí půl noci, aby lidé věděli, jako dlouho mají ještě spát." - "A jakpak on ví; že už je půl noci?" - "I on to už dávno dělá, tak on to už ví. Však už musíme zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesví¬tili." - Kmotříček myslel, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.
Broučka něco napadlo: "Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme!" - "Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stra¬nu za městem a museli bychom si přivstat, hned jak slunko zapadne." - A tak svítilna svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnu¬lo, ani ten list nezašustěl, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád: "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh" a ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryký, Kykyryký! a pořád Kykyryký! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil: "Poleťme domů! Slunko už vychází a doma na nás beztoho čekají."