A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil: "Jen se neboj ! Slunko vychází a sovy už zalezly." - "A žluny, tatínku,: také?" - "I nic se neboj! Tady je naše cesta, zde se nám nic nemůže stát" A letěli. Tu
stála chaloupka hajného, ale Broučkovi se zdála tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komí¬na se kouřilo. "Vidíš, Broučku," povídal kmotři¬ček, "tady už vstali a vaří už snídani." Dveře do chaloupky byly otevřeny, Na posteli ležel hajný a spal, tak neodstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. - A letěli, po¬řád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A z vrchu dolů a přes potok - a hned všich¬ni tři tam pod jalovec.
Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. "A Janinka tu není?" ptal se Brouček. "Není zde," pravila maminka. "Ona si myslí, že nebudeš po¬slouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?" - Ta¬tínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: "I poslouchal. Vždyť už má rozum a už se nebude bát." - A že budou večeřet, beztak už měli hlad. Měli čokoládu a k ní smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se bezto¬ho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo a že se okno otevřelo a taková krásná paní se dívala na hvězdy a na ty broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.