A když tak Brouček sedí

a dívá se, kdo tu na¬jednou volá: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Byl to tatí¬nek. Neměl tam jaksi pokoje, a kmotříček mu to vymlouval, ale on si to nedal vymluvit, že se přece poletí na Broučka podívat. A Brouček se smál. Tatínka hned nepoznal. Myslel, že je to nějaký jiný brouček, a řekl mu: "Zdař Bůh!" Ale on to byl tatínek. - "Copak, Broučku, nesvítíš? Něco ti je?" - "I tatínku, já jsem svítil, a teď si odpočí¬vám. A ta paní zas byla u okna. Ale už spí , a ti hoši také, a ta holčička také."
A tatínek byl rád, že Broučkovi nic nebylo a že se nebál. A tak aby jen svítil. A Brouček svítil a tatínek zas letěl, a svítili a svítili, až se hvězdy počínaly ztrácet. Tu se stavili tatínek a kmotříček pro Broučka a letěli domů. Za potokem se pustil kmotříček vpravo přímo pod dub a tatínek s Broučkem přímo pod jalovec. A tam někdo stál, venku před chaloupkou, ba byli dva, a ten jeden, to byla maminka, ten druhý, to byla Janinka. A hlava ji už nebolela, a že nemohla včera přijít, tak že přišla dnes: "Nu tatínku, jakpak hodně Brouček poslouchal?" ptala se maminka. A tatí¬nek se usmíval: "I snad to půjde." - Maminka se podívala na Janinku a měla radost. A Janinka měla také radost. Zůstala před chaloupkou v trá¬vě. Brouček si sedl vedle ní a povídal, co ten na lešeníčku kázal, jak se na něho ti hoši dívali, a jak se jmenují, a ten menší že ho chtěl chytnout, ale on že mu uletěl.