Tam v první lavici

u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví hezouncí a pěkně učesaní, jeden drobátko větší a jeden drobátko menší. Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten větší jasně kaštanové a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali. Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. - A vedle toho mladšího seděla taková krásná hol¬čička. Byla celá černá a měla takový široký klo¬bouček, že jí ani nebylo do očí vidět, a měla tako¬vé krásné bělounké vlásky. Visely jí přes ramena a byly svázány modrou stužkou. A vedle té holčič¬ky na samém kraji lavice seděla velká, silná paní, celá černá jako ta holčička a klobouk měla také takový široký, že jí ani nebylo do očí vidět, a po stranách dolů jí visely dvě krásné, jasně kaštano¬vé kadeře. "Tatínku, podívejte se, tamhle na kra¬ji v té první lavici, to je ta paní, která včera ote¬vřela to okno." - "Ba, snad to ona bude," zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich šťouchl, aby nemluvili tak nahlas, že už nezpívají.
A už nezpívali. Ten na tom lešeníčku vstal a všichni vstali, a on se počal modlit, že jsou ne¬stateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní, že „poslou¬chati lépe jest nežli obětovati":