A bylo jaro. Všech¬no, všechno kvetlo, ale pravšechno - tráva po pás, rosa jako granáty - a ty včely tolik bzučely a ti cvrčci tolik cvrčeli, a tam dole u potoka slavík v křoví klokotal. "Aj, čas tvůj , čas milování !"
Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve svět¬nici a něco si povídali. Beruška pomáhala mamin¬ce v kuchyni. Brouček byl venku a čekal na Janin¬ku. Byl zas takový silný a vznášel se vysoko v povětří . A když Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřesu naproti. Však už šla a měla z Broučka radost. "Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš poslouchat?" - "Ó, budu." - "A proč bys chtěl poslouchat?" - "I, že si to všichni přejete, a pak aby se mně zas něco nestalo." - "Ó, to ty nebudeš poslouchat, a zas se ti něco stane, třeba ještě hor¬šího." - Brouček chytil Janinku za ruku: "Však já budu přece poslouchat!" - "Ano, až tě Pán Bůh naučí .
Maminka už měla čokoládu a ty smažené vě¬nečky na stole. Sedli, pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí. Brouček byl první venku. Po¬vznesl se do výšky, letěl třikrát kolem - jakoby nic! - a spustil se u Janinky na zem. Všichni si stoupli kolem něho a tatínek začal: „Milý Brouč¬ku, vzpomeň si teď rok, když jsi poprvé letěl. Všichni jsme ti domlouvali, abys pěkně poslou¬chal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli nikdy nenadáli." Brouček už měl oči plné slz a díval se k zemi. "I už ho nechte a poleťme!" vpadl do toho kmotříček. "Však on si dá teď pozor."