A když tak plakaly, tu někdo spěchal k cha¬loupce pod jalovec. Byla to Janinka. Nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, už měla dvě lahvičky s sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti a mamin¬ka tolik naříkala: "Ach, on snad byl přece nepo¬slušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" Janin¬ka spěchala do světnice a tu ležel Brouček na po¬steli takový rozbitý. To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly z očí slzy jako bráchy, ale nelomila rukama. "Copak vy Broučka tak necháte a nebudete nic dělat? Ho¬nem, Beruško, přines do džbánu rosu, honem!" - A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si na¬jednou maminka vzpomněla: "I honem běž, hol¬ka, já jsem jej nechala na palouce stát."
A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosu a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček se ani nehnul, a Janinka počínala už mít strach a slzy se jí zas sypaly z očí jako bráchy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost.