Pro Laru nebylo vůbec jednoduché ztratit se z princova
dohledu. Byli spolu nepřetržitě půl roku a on ji považoval za
své vlastnictví, navíc byl podezíravý a k tomu
ještě strašně žárlivý.
Když mu oznámila, že bude muset okamžitě odjet
do New Yorku, sáhl po tom nejjednodušším vysvětlení, které ho
napadlo.
"Kdo je to? Co ti může nabídnout takového, co
nemám já? Žádám tě, abys mi řekla jeho jméno."
"Nejde o žádného muže," trpělivě vysvětlovala Lara.
"Jedná se o rodinnou záležitost."
"Ale tys mně, Laro, přece vždycky tvrdila, že nemáš
žádnou rodinu," umíněně trval na svém.
Přikývla. "Já vím, ale nějaké vzdálené příbuzné
v Americe přece jen mám." Odmlčela se. "Mám nevlastní sestru
Beth, a ona mě ted potřebuje."
"Nevlastní sestra! . . . Nemůžeš si prostě jenom tak
vymyslet nějakou nevlastní sestru." Vztekle se rozkročil. "Já
toho muže znám, Laro. Znám ho. A ty mi nemůžeš jen tak lhát."
V duchu se zabývala důležitějšími věcmi. "Ach, prosím tě!"
zvolala netrpělivě. "Mysli si co chceš. Já prostě
musím odjet, a hotovo."
"V tom případě pojedu s tebou."