Brouček letěl

rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý vrcholek a díval se. Tam¬hle je ten růžový keř, kam Brouček spadl, když ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím ja¬sanem večeřeli, a tady dál na tom trávníku si hráli na slepou bábu. Dnes je tam ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech - okenice zavřeny - jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo a "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A tak Brouček také letěl a svítil a svítil a na nic nedbal a ničeho si nevšímal a je¬nom svítil a pořád svítil. Přitom myslel na mamin¬ku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude poslouchat! A svítil a svítil, a ti kohouti ko¬krhali, a ty hvězdy začínaly blednout a bledly a bledly, a tam od východu se to tolik rdělo. A tu letí tatínek a kmotříček: "Broučku, poleť, slunce už vychází!"