A letěli domů.

U vřesu stála Janinka a čekala. "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" - A ona také: "Zdař Bůh!" - A Brouček se usmíval, protože poslouchal, a Janinka byla ráda a maminka byla teprv ráda.
A tak Brouček svítil a poslouchal a pořád svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly okenice za¬vřeny a ta velká paní s těmi kaštanovými kadeře¬mi seděla v zahradě pod jasanem a pletla punčo¬chu. Děti si hrály na trávníku, ale byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, a oni skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka a Brou¬ček je také všecky viděl, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.
A když tam zas jednou po západu slunce přile¬těl, tu se procházel po zahradě s tou velkou krás¬nou paní takový krásný malý vojáček v červeném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si po¬vídali. Pavlíček a Elinka kolem nich poskakovali a vytahovali tomu vojáčkovi kord a on si to nechal líbit. Brouček ho nemohl poznat, až pak přece poznal, že je to ten hodný kaštanový Fréda.