Brouček byl jako omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světni¬ce, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl u háječku pod skalou krásný vysoký vřes, v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepo¬zdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. "Broučku, Broučku, copak se ti stalo?" ptala se Janinka. "Slyšíš, Broučku, cože se ti stalo? Pověz!"
A Brouček povídal: "Oni mi ji nedají." - "Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?" - "Že prý mají jen tu a že prý já budu neposlušný a že by se měla se mnou zle." A už zas plakal. "I můj milý Broučku, jen se pěkně pokoř a neplač! Vždyť mají jen tu, viď? A myslíš, že už budeš vždycky poslušný Jen si nedůvěřuj ! A kdybys měl být neposlušný, to by se měla Beruška s tebou zle. Já ti povím: Jen se pokoř a buď poslušný, však já o tom s kmotříč¬kem promluvím." A Brouček už neplakal a letěl domů.