A tak už Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, ale svítil a svítil a myslel při tom na Berušku.
"Tak, Broučku, copak ti říkala Janinka?" ptala se maminka. "Abych prý si vzal Berušku, že je hodná a poslušná." - "I arciť. Já o hodnější nevím a tatínek také ne. Tak jen tam jdi a řekni o ni!" - "Maminko, já tam nepůjdu." - "Milé dítě, kdo¬pak by tam šel? To ty tam musíš jít! Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?" A když tatínek, že ano, tedy zůstali na tom, že zítra přiletí Brouček o něco dříve a že si ke kmo¬tříčkovi zajde.
A tak druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vykoupal, a že poletí na námlu¬vy. Mamince kanuly slzy po tváři. "Tak jen jdi! Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pocho¬díš!" A Brouček šel. Pod dubem ho viděli z okna a kmotříček mu vyšel naproti. "Vítám tě, Brouč¬ku. Tak pojď dál!" A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlédl, jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku.