Teprve když byla s Broučkem sama,

začala: "Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?"
Ale Brouček ani necekl. - "Inu, když si to chceš nechat na svědomí - je mně to líto, ale já tě nutit nemohu. Však víš, kde zůstávám." A s takovou Janinka odešla.
Brouček mlčel, ale byl mrzutý. Druhý den však byl zas na nohou, a třetí den, že zas s tatínkem poletí . A letěl a jakoby nic. Na nic nedbal, ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a svítil tam v té zahradě u toho pěkného domu.
Ta velká paní seděla pod jasanem a pletla pun¬čochu, Elinka a Pavlíček si hráli na trávníku. Měli tam běloučkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali s ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka, a Brou¬ček je také všecky viděl, ale nic nedbal, nic si jich nevšímal a svítil a svítil, a tak celou noc až do rána, a druhou noc zas tak, a tak celý týden, a tak celý měsíc. A dne už hodně ubývalo a noci hodně přibývalo, a Brouček býval hodně mrzutý. Nikoho si ani nevšímal, ani kmotřičky, ani Beruš¬ky, a Janinky jako by se skoro zas bál jako tenkrát na počátku, ale svítil a svítil a svítil.