Broučku,

"však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam dostane a ta Janinka také, ale ty ne." - "A pročpak ne?" - "Já nevím, ale tatínek letěl šikmo na zem a povídal, že kdybys teď um¬řel, že by ses do nebe nedostal. Abys prý si vzpo¬mněl, co je u vás to první." - "To první? Copak to je? Já nevím." - "I to je zlé, když ty to nevíš! U nás je to první mluvit pravdu, a hned to druhé je poslouchat. Víš - tatínkovi to bylo líto, žes mě přivedl, a že by ses přece neměl dostat do nebe, ale on musí mluvit pravdu." - "Ó, však já už vím, co je u nás to první. Ale já musím letět." - "A přiletíš zas?"
Ale Brouček už letěl. "Já nevím," - a letěl vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do bílého rána. "I už poleť, Broučku!" volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli do¬mů.
Doma byl Brouček jako zařezaný. Neříkal nic, ale druhý den to bylo zas tak. Nejdřív letěl tam