A tu on letěl.

Brouček ho spatří, a jako by ne¬měl dobré svědomí, otočí se a pryč - vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána. "Broučku, už poleť!" volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
A druhý den zas tak. Brouček letěl nejdřív tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hruš¬ce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si ne¬všímal a počal mudrovat: "A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím! Tady je nás beztoho dost, a tam se dozvím, kam se dostaneme." A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru okolo lesa, přes vrch, podle potoka - tu je ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček zasta¬vil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu vyběhla z růžtky Verunka.