Kdopak jsi

"? A copak se ti stalo?" - "Já jsem Verunka. Já jsem byla u tetičky, a když mě už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla, že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď je tma a já nevím cestu a bojím se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila." - "Ty jsi Verunka? I neplač! Kde¬pak zůstáváte?" - "My zůstáváme v růžtce." - "V růžtce? Viď, to je tam před potokem na mezi. I já vím, kde to je. Pojď, já tě tam zavedu a ne¬plač!"
Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Verunka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat. Pořád se ohlížel. Když byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíky! A ty oči, ty krásné oči! A už neplakaly. A tak letěli, ale neříkali nic. Brouček se díval na Verunku a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu, už letěli z vrchu, už byli nedaleko poto¬ka, po potoku vzhůru, už počínala mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků - vždyť oni celou noc nespali! Pořád Verunku hledali a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli naproti. Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil, a když se po něm ohlíželi, byl už tentam.