Thursday, August 17, 2006

A byl

rád, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost a Janinka měla radost a Brouček měl dobré svě¬domí .
A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi znechtělo svítit. Už ho také jako by křidélka bolela, a tak že poletí pomaloun¬ku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl v lese, už byl za lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá, odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě. A tak si letěl Brouček na to posvítit: Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí, tu vidí -- ach, co on nevidí? - Takový hezounký, kulatý brouček sedí v trávě, celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky - a ty oči, ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně dívaly. Broučkovi jich bylo líto.