do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hruš¬ce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal a počal mudrovat: "A proč bych já mu¬sel tady svítit. Jen když svítím. Tady je nás bezto¬ho nazbyt a ona povídala, že by chtěla být také takovým broučkem." A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru, okolo lesa, přes vrch, podle potoka - tu je ta mez; tu na ní ta růžtka, a tu se Brouček zastavil. Nevěděl, má-li, nemá-li. Ale tu k němu vyběhla Verunka.
"Broučku, však jsem si myslela, že přiletíš. Mám ráda broučky, když pěkně svítí." - "A po¬slouchej, Verunko, ty bys také chtěla být tako¬vým broučkem?" - "I kdybych nebyla Verunkou, já bych - -"