Až jednou, už zas k podzimku, drobátko zveče¬ra svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek a začal mudrovat: "Vždyť by to dlouho netrvalo a já bych tu honem zas byl. Už bude brzy zima."
A tak si povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl z hrušky a frr - vzhůru okolo lesa, přes vrch, vedle potoka, tu je ta mez, tu na ní ta růžtka. Ale Brouček se už hned dole pod mezí pozastavil a poslouchal. "Copak to?" Tam z růžt¬ky se ozývá tolik zpěvu a hned zas tolik jásotu a lomozu. "Copak to?"
A když se Brouček ohlížel, tu viděl tam výš na mezi malinkého broučka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama a díval se a poslouchal. Brouček se k němu přikradl. "Zlatohlávku, co¬pak to tu je?" - "Ty nevíš? Verunka z růžtky má svatbu." - "I propána! Že má svatbu?" - "Arciť, že má! Bere si mladého Verunka tamhle na druhé
straně z šípku." - "Toho? Viď, je takový rozzlo¬bený, a oči mu jen jiskří.`` - "Ano, když se zlobí. Ale dnes on se nezlobí. Vidíš, však jdou z růžtky ven." A oni šli z růžtky ven, vpředu Verunek s Verunkou - vedl si ji za ruku.
Jakmile to Brouček spatřil, ach, v něm se všec¬ko obracelo, a jako by mu hlava hořela, a hned pryč a pryč. Letěl a letěl, až se octl u háječku. Pod skalou vysoký vřes, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krás¬ná chaloupka. Brouček vrazil hned do chaloupky,
ani nepozdravil, klesl na stoličku a dal se do plá¬če, a plakal a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout.