A už Brouček zas plakal a plakal, a bodejť by nebylo Janince Broučka líto.
"Ach, ach Broučku, vždyť já jsem se pořád to¬ho bála, a ty ne, ne - že budeš poslouchat. Pama¬tuješ se? Vidíš, jaks už zas byl neposlušný. Který¬pak poslušný brouček opustí své místo a letí, kam nemá letět! A pak, Broučku, Broučku, kdopak to jaktěživ slyšel, aby si brouček dělal známosti s Verunkou a aby si snad dokonce na ni myslel. Ne, to není poslušnost. Tak to Pán Bůh nechce. A co mne nejvíce na tebe mrzí, to je, Broučku, žes tatínka a maminku obelhal. Vždyť tys řekl, žes tenkrát upadl. To máš lež na svědomí." - "Ale vždyť já jsem nelhal. Já jsem spadl na zem." - "Ano, ale lhals. Oni si to jinak mysleli, a tys to chtěl. Nic se nevymlouvej ! Tím to děláš ještě hor¬ší. Teď honem ještě leť a pěkně sviť, a pak to všecko vyznej ."