Ale dlouho to netrvalo. Jednou ráno, když slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička stála na stole a Brouček se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Ještě neřekl Amen, a bác - maminka spadla se stolice na zem a bylo po ní . Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji a volali a plakali, ale nic naplat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost!
A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobe¬ček, zaplakali, pěkně ji tam uložili a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes.