A ta bělounká chudobička vedle - ta je tatínkova. Když on si to bral moc k srdci! Svítil a svítil, ale chřadl a světla mu ubývalo, až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nesta¬lo! Jednou večer - pod jalovcem už byli po večeři - přiběhne kmotřička: "I prosím tě, Broučku, ne¬viděls kmotříčka? On dosud není doma, a slunce je už tak vysoko. Ach, já jsem plna strachu.“ - "Ne, kmotřičko, já jsem ho neviděl." - A tatínek počal mít také starost. "Ach, to se mu něco stalo, jděte ho hledat!"
A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku těšila a těšila, ale kmotřička se nedala potěšit. Když už to trvalo druhý den! A teprv třetí den vypravoval Brouček; že tam v lese pod dubem nedaleko cesty vyrostla bělounká chudobička, a ta že tam nikdy nebývala. "Ach, to je jeho chudobička, ona ho ta žluna pře¬ce sežrala, ach, ach!" a plakali a naříkali. A tatí¬nek chřadl a chřadl. "Však já už tu také dlouho nebudu, jen se mějte rádi a poslouchejte!"
A když jednou tatínek dlouho nešel k snídani, šel se Brouček po něm do světničky podívat, a tu on ležel na postýlce, nožičky sepjaté a celý ztuhlý. Ach, to byl zas zármutek na zármutek!