Naproti tomu

stovky druhů opylují rostliny, pomáhají recyklovat organickou hmotu, dokonce hubí i škůdce, které si člověk vlastní vinou rozmnožil svým zvláštním způsobem hospodaření. Jediná samička slunéčka sedmitečného může zanechat potomstvo schopné sežrat 200 000 mšic. Jistě by se nám vedlo lépe, kdybychom se naučili strategii přímo od přírody a lépe respektovali řád, jímž se řídí biosféra. Jednoho dne se člověk přestane dívat stále jen ke hvězdám nebo sám do sebe a začne pozorovat to, co se hemží na zemi a kolem něho. A jak řekl E. F. Schumacher, objeví, že co je maličké, je krásné. Bude pak pokornější a prodlouží život svého vlastního druhu do nekonečna.

ŽIVÉ ŠPERKY

Všeobecnou pozornost si však brouci nezískali svými rozměry, nýbrž neobvyklou krásou tvaru a barev, jíž mnozí z nich vynikají. Čeledi jako krasci jsou pravými šperky se zářivě měňavými odstíny od zelené po modrou a od měděné po zlatou. Některé kmeny v jihovýchodní Asii, podobně jako amazonský indiánský kmen Chívarové používají dokonce jejich krovky ke zdobení obřadních oděvů. Domorodé dívky si zase zdobí vlasy živými světluškami nebo si je jako lampičky přivazují na nohy, aby jim v noci svítily při chůzi. Vždyť brouci umějí rovněž vydávat světlo: jsou prostě úžasní po všech stránkách. Dělíme se o tuto planetu s nejrůznějšími druhy hmyzu, které jsou přírodopisnými přeborníky. Soupeříme s nimi o potravu a musíme je hubit, když se stanou pohromou jako mandelinka bramborová či pilousi pustošící obilí.

Mívají

velmi dlouhé nohy a tykadla, aby se mohli pomalu pohybovat jako přízraky ve světě beze světla. Najdeme brouky, kteří se pohybují těsně pod vodní hladinou, a také dokonalé potápěče, což dalo jméno čeledi potápníků. Zadní nohy se jim proměnily ve vesla a mezi krovkami a zadečkem si zachycují vzduchovou bublinu, takže mohou dýchat i pod vodou. Umějí létat (až 50 kilometrů za den), běhat, plavat a také se potápět, tím předčí všechna terénní vozidla. Největší známý brouk je tesařík Titanus giganteus z Jižní Ameriky, bez tykadel měří 16 centimetrů. Pokud však jde o tělesnou hmotnost, vítězí zlatohlávek goliáš (Goliathus regius) z tropické Afriky, jeho váha dosahuje až 100 gramů. To kontrastuje s mikroskopickými drabčíky, pobývajícími v suchém listí nebo pod zemí, z nichž někteří nejsou ani tak velcí jako háček nad písmeny v tomto textu.

V ŽÁRU I V LEDU

Některé druhy smrtníků dokáží žít ve žhavém písku pouště. Mají srostlé krovky a ztratili křídla; vzdušná komůrka, která tak vznikla, jim slouží k tepelné izolaci a brání je před vysušením. Ráno, když se tvoří rosa, zvedají tělo zadečkem nahoru, aby jim srážející se voda stékala dopředu k ústům. Jsou i brouci přizpůsobení životu pod sněhem a ledem nejvyšších horských vrcholů: pouhé teplo našich rukou je může zabít. Jiní přebývají v mraveništích nebo ptačích hnízdech a živí se tam odpadky. Brouci, kteří žijí v jeskyních, obvykle ztrácejí oči a zbarvení.

svižník

Dlouhá a ostrá kusadla dravých svižníků, posetá ostny, by byla jako stvořená pro nějaký Hitchcockův horor. Útočící svižník vyvine rychlost až 60 centimetrů za sekundu. V poměru k jeho velikosti by se to rovnalo gepardovi pádícímu rychlostí 220 km/hod. Jediné, co se brouci - na štěstí pro nás - nenaučili, je sát krev jako komáři. Entomologové dělí brouky zhruba na sto padesát čeledí. Například dřepčíci přímo hltají listí a mají velmi silné zadní nohy, což jim umožňuje obdivuhodně skákat. Nosatci mají malá kusadla na konci více či méně dlouhého výčnělku - nosce, velice dobře se hodícího k vrtání do listů, dřeva nebo ovoce. Když se dotkneme rostliny, na které se živí, pustí se, spadnou a dělají mrtvé. Je to velmi dobrá strategie k oklamání ptáka, který právě slétl na zem a hledá potravu.

VÝHODY MALÝCH

Tvrdá vnější kostra má i své nevýhody. Vzhledem k tuhému korzetu by nemohli rozpínat plíce, místo nichž mají rozvětvené vzdušnice (trachey), které ústí přímo v průduchy na povrchu těla. Vzduch vstupuje do těla pouhým pronikáním, a nemůže se tedy tracheami dostat příliš daleko - nanejvýš pár centimetrů. Proto hmyz musí být malý. Toto "technické" omezení mu však poskytlo úžasné možnosti vývoje, protože nabídka životního prostředí pro miniaturní bytosti je mnohem rozmanitější. Uvažme jen, kolik obydlí jim například poskytuje starý dub ve svém listí, v plodech, ve štěrbinách kůry a pod ní, ve svém dřevě i dole u kořenů. Odtud takový evoluční rozkvět hmyzu - s brouky v čele. Jsou všude a vytvořili si úžasné schopnosti a formy - od prostých býložravců až po účinné lovce a regulátory stavu jiného hmyzu, dřevokazy, hrobaře, přepravce hub, odklízeče trusu, opylovače květů atd. Všichni brouci mají kusadla pohybující se proti sobě do stran jako kleště, což jim dovoluje živit se jak rostlinnou hmotou, houbami a organickými zbytky, tak i lovit živou kořist.

VELKÝ VYNÁLEZ

Kolik jich je? To nevíme. Nejnovější soupisy jich uvádějí na 360 000 - to je víc než druhů rostlin -, ale každý rok je objeveno několik tisíc dosud neznámých. Když se britského filozofa a fyziologa J. B. S. Haldana, zakladatele populační genetiky, jednou zeptali, co si myslí o Bohu, odpověděl: "Určitě měl mimořádně rád brouky." Necháme-li stranou výjimečnou poctu, jíž se dostalo lidskému druhu tím, že je jediným nositelem myslící hmoty, čím to je, že se brouci stali nejúspěšnější skupinou ve vývoji živých tvorů? Především patří ke třídě hmyzu, což je pokolení, které se úspěšně začalo rozvíjet už v období karbonu před 300 miliony lety, dříve než souš opanovali velcí plazi. Jednou z jejich nesporných výhod je takzvaný exoskelet. Zatímco my máme vnitřní kostru, na níž jsou upevněny ostatní orgány, hmyz má tvrdou kůži neboli kutikulu, která drží tvar, aniž potřebuje vnitřní opěry. Velký "vynález", který to umožňuje, je chitin, látka podobná rostlinné buničině. Může být ohebný, což je důležité u kloubů, nebo velice tuhý a odolný tam, kde tvoří desky. Mezi vším hmyzem jsou brouci nejlépe pancéřovaní. Původně měli dva páry křídel jako všechen hmyz, ale přední pár postupně tvrdl v krovky, které chrání druhý pár, jenž slouží svému účelu - létání. Krovky k sobě přiléhají jako chlopně lastury a jsou dokonalým pouzdrem, jež se otevírá, mají-li se roztáhnout křídla složená pod ním. Výsledkem je obrněný vůz schopný podle potřeby létat.

Na břehu Nilu

si samička chrobáka nasbírá hromádku ovčího trusu a uválí z něho kuličku o něco větší, než je sama. Až najde vhodné místo, zahrabe ji do země a uloží do ní vajíčko. Maličká bělavá larva, která se z něho vylíhne, se několik týdnů živí trusem z kuličky a pak se promění v nehybnou kuklu skoro připomínající mumii. Nakonec kukla praskne a vyleze z ní nový lesklý brouk, který se rychle vyhrabe na povrch. Její zvláštní chování upoutalo pozornost starých Egypťanů, kteří sice neporozuměli tomuto biologickému procesu rozmnožování a proměny, ale žasli nad tím, že z živočišného odpadu, jakým jsou výkaly, vzejde nový život. Tvůrce tohoto zázraku, Scarabeus sacer neboli vruboun posvátný, se pro ně stal uctívaným symbolem převtělování a věčného života. Brouci, mezi něž vruboun patří, nejsou věční, i když přebývají na naší planetě skoro 200 milionů let, tedy mnohem déle než člověk se svými prapředky. Jsou nejhojnějším řádem biosféry: představují čtvrtinu všech druhů.

PŘEBORNÍCI EVOLUCE

Brouci představují čtvrtinu druhů živočišné říše. Jejich počet ani neznáme, protože se každým rokem objevují tisíce, o nichž se dosud nevědělo.
Mistrně se přizpůsobují jakémukoli prostředí a rozšířili se do všech končin naší planety: od ledovců velehor až po žhavé pouště. Někdy s nimi soupeříme o potravu, ale využíváme také spousty služeb, jež nám prokazují, často aniž o tom víme.

J. Petr
Texty k obrázkům
1. Úlohy uvnitř úlu plní mladší včely. Úlohy mimo úl začnou plnit až v době, kdy jsou na vrcholu svých sil.
2. Dělnice čměláků vylétají z hnízda časně ráno a svou práci končí až pozdě navečer. Od sběru pylu a nektaru je neodradí ani pošmourné počasí. Jsou pilnější než pracovitostí vyhlášené včely.
3. Schema změn "profesí" mezi dělnicemi mravence Pogonomyrmex barbatus je do značné míry diktován změnami vnějších podmínek.