A když si zas sedli, tu on jim pěkně vypravo¬val, že Pán Bůh nechce od lidí žádné oběti a dary, že má sám toho všeho dost a dost, až rozdává, a co lidé mají, že to všecko od něho mají, takže on se nikoho o nic neprosí; ale to že má rád, když lidé pěkně poslouchají a dělají to tak, jak on jim poroučí; a když to tak nedělají, to že on si nemůže nechat líbit, a ti neposlušní lidé že nejhůř pocho¬dí.
"Vidíš, však jsem ti to včera povídal;" šeptal kmotříček Broučkovi. A až potud Brouček pěkně poslouchal, ale teď viděl, jak ten bělohlavý hošík loktem o toho kaštanového zavadil a prstem uka¬zoval na prostřední okno nade dveřmi: "Vidíš je? Jsou tři. Ten jeden je ještě malý." Oba se dívali na Broučka a usmívali se. Tu řekl ten na lešeníč¬ku: Amen. Všichni zas vstali a modlili se, pak zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. Ti hoši také šli, a ta holčič¬ka také, a také tam něco dali. To to cinklo!
A kmotříček, teď že si musejí popílit a svítit a svítit, aby to zas dohonili. Ale Brouček prosil: "Tatínku, počkejme, kam ti hoši půjdou, jestli jsou tam z toho domu." A tatínek by to byl také rád věděl.

Tam v první lavici

u samého lešeníčka seděli dva hoši, takoví hezouncí a pěkně učesaní, jeden drobátko větší a jeden drobátko menší. Kabátky a všechno měli jeden jako druhý, ale vlásky měl ten větší jasně kaštanové a ten menší krásně bílé. A dívali se do knížky a tolik zpívali. Broučkovi se moc líbili, skoro pro ně na všechno zapomněl. - A vedle toho mladšího seděla taková krásná hol¬čička. Byla celá černá a měla takový široký klo¬bouček, že jí ani nebylo do očí vidět, a měla tako¬vé krásné bělounké vlásky. Visely jí přes ramena a byly svázány modrou stužkou. A vedle té holčič¬ky na samém kraji lavice seděla velká, silná paní, celá černá jako ta holčička a klobouk měla také takový široký, že jí ani nebylo do očí vidět, a po stranách dolů jí visely dvě krásné, jasně kaštano¬vé kadeře. "Tatínku, podívejte se, tamhle na kra¬ji v té první lavici, to je ta paní, která včera ote¬vřela to okno." - "Ba, snad to ona bude," zdálo se tatínkovi. Ale kmotříček do nich šťouchl, aby nemluvili tak nahlas, že už nezpívají.
A už nezpívali. Ten na tom lešeníčku vstal a všichni vstali, a on se počal modlit, že jsou ne¬stateční lidičkové a že byli neposlušní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní, že „poslou¬chati lépe jest nežli obětovati":

A letěli.

Slunko už bylo u samého západu, a tak honem přes potok, přes vrch, vedle lesa, vinicemi dolů, kolem města. Tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší . A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly doko¬řán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši a děvčata. Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tím prostředním nade dveřmi, sedli si dole na rám
a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát - někteří se přitom dívali do klobou¬ku - a pak si pěkně sedli. Každý si přinesl pod paží dvě knihy a tu jednu otevřel. Až jeden vy¬stoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stole¬ček, a že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně.

Ráno

byl Brouček první na nohou. "Tatínku, už slunko zapadá. Viďte, poletíme, kam jste letěli oknem." A tatí¬nek vstával a maminka honem vařila snídani, a pomodlili se a nasnídali se a už letěli. "Jen zas pěkně poslouchej !" volala maminka za Brouč¬kem. A Brouček, že ano.
Kmotříček už na ně pod dubem čekal. Jen se pozdravili a letěli. Kmotřička také volala. "Jen pěkně poslouchej !" a Beruška doložila: "A neboj se!" a jako by se trochu smála. Brouček to zpozo¬roval, ale jako by si toho ani nevšiml. Myslel na Janinku. "Kmotříčku, nestavíme se u Janinky? Ona včera u nás nebyla." - "Pane, také si to my¬slím. Jestli ji nebolela hlava! Často ji bolívá." A tak, že se u ní na okamžik zastaví . Však to bylo u samé cesty.
U háječku pod skalou vysoký vřes, už sem tam kvetl, červeně a bíle, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná cha¬loupka.
Ale nikde nikdo. Černé, lesklé dveře za¬vřeny, okénka, celá z jednoho křišťálu, zavřena a zastřena a nikde nikdo. Broučkovi počínalo být úzko. "To ona stůně," šeptal kmotříček a tatínek šel až k samým dveřím a pozvolna zaklepal. - "I jen dál!" ozvalo se zevnitř. Tatínek otevřel, a tu ležela Janinka na lůžku a měla hlavu zavázanou. "Vždyť jsem si myslela, že to jste vy. Vítám vás. Milý Broučku, já stůňu." Ale milý Brouček se dal do pláče. - "I neplač, Broučku! Vždyť já neumřu. Myslím, že se toho ještě dočkám, že tě Pán Bůh naučí poslouchat." A přitom Janinka Broučka pohladila. - "Byla bych včera zas přišla, ale bolela mě hlava, až jsem musela ulehnout. Ale nic ne¬plač, to nic není!" A Brouček už neplakal. "My dnes poletíme, kam tatínek letěl s vaším tatínkem oknem." - "Tak? Ale to už musíte letět, abyste nepřiletěli pozdě. A pěkně poslouchej ! Však tě Pán Bůh naučí."

"A nebál ses ho?" ptala se Beruška. - "Ó, nač¬pak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrous¬ta jsme polekali. Ten se nás bál!" - "Ano, Brouč¬ku," přisvědčoval kmotříček. "Ale ta sova!" - "Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vi¬dět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát." - "I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný," opravil ho tatínek. - "Ano, tak to byl ponocný." A kmotřička k tomu přidala: "Však ano, půjdeme spát. Broučkovi se oči zaví¬rají." A tak že se budou modlit:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru vinicemi, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil: "Jen se neboj ! Slunko vychází a sovy už zalezly." - "A žluny, tatínku,: také?" - "I nic se neboj! Tady je naše cesta, zde se nám nic nemůže stát" A letěli. Tu
stála chaloupka hajného, ale Broučkovi se zdála tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komí¬na se kouřilo. "Vidíš, Broučku," povídal kmotři¬ček, "tady už vstali a vaří už snídani." Dveře do chaloupky byly otevřeny, Na posteli ležel hajný a spal, tak neodstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. - A letěli, po¬řád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A z vrchu dolů a přes potok - a hned všich¬ni tři tam pod jalovec.
Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. "A Janinka tu není?" ptal se Brouček. "Není zde," pravila maminka. "Ona si myslí, že nebudeš po¬slouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?" - Ta¬tínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: "I poslouchal. Vždyť už má rozum a už se nebude bát." - A že budou večeřet, beztak už měli hlad. Měli čokoládu a k ní smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se bezto¬ho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo a že se okno otevřelo a taková krásná paní se dívala na hvězdy a na ty broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.

Ale tu se ponocný vztyčil,

přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú a tak dvanáckrát hú. "Tatínku, copak to?" - "I to on troubí půl noci, aby lidé věděli, jako dlouho mají ještě spát." - "A jakpak on ví; že už je půl noci?" - "I on to už dávno dělá, tak on to už ví. Však už musíme zase letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesví¬tili." - Kmotříček myslel, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.
Broučka něco napadlo: "Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme!" - "Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Je to tadyhle v jinou stra¬nu za městem a museli bychom si přivstat, hned jak slunko zapadne." - A tak svítilna svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnu¬lo, ani ten list nezašustěl, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád: "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh" a ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryký, Kykyryký! a pořád Kykyryký! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil: "Poleťme domů! Slunko už vychází a doma na nás beztoho čekají."

A broučci

zase letěli, vlevo kmotříček, vpravo
tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krás¬né město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé v쬞ičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a ok¬ny jenjen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani člo¬víčka, nikde ani světýlka. A když tak letěli a když byli na konci ulice, tu se ozývalo jakési šplechtání a bublání. "Tatínku, copak to?" - "I to je voda. Tady jsme hned na náměstí."
A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranné. V prostředku velikánská kamenná kašna, upro¬střed kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček řekl: "I pojď, nic se neboj, on je kamenný." A sedli lvovi na ucho a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanánské kopí . "Tatínku, vidí¬te, tamhle někdo stojí." - "To je ponocný." - "Ponocný? Copak tu dělá?" - "Ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí? To na ty zlodě¬je." - "Tady v městě také kradou?" - "Ó, moc prý kradou, jak jen mohou." - "Ale to já, tatín¬ku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrha¬li. Viďte, tam nekradou?" - "Tam snad ne."

Měsíček

vykukoval zpod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustěl. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozva¬lo: Kykyryký! Kykyryký! "Tatínku, copak to!" - "To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve." A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryký! Kykyryký! a hned zas tam dál: Kykyryký! Kykyryký! A pořád: Kykyryký! Kykyryký! až tam daleko, že už to nebylo ani sly¬šet. A tu se to okno otevřelo. Velká, silná paní s dvěma krásnými kaštanovými kadeřemi se díva¬la na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se ma¬minka byla dívat po dětech.

A když se přece trochu zotavil

, počal plakat. "Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů." - Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: "I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslely, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát! Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere!" - "Ona broučky nežere?" - "Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku."
A zas letěli. Dlouho ještě letěli, a tu to tak za¬dunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: "Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil."
A kmotříček také myslel, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.
Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými cha¬loupkami, a ta vůně! - to byla vůně.
A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!" ukazoval kmotříček. "Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roští. Vidíš, on se nic nebojí." – „Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím." A už se Brouček nebál. A když se po¬tkali, volal tatínek a kmotříček: "Zdař Bůh!" a Brouček také řekl: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a oni oba: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam; staří a mladí, velicí i malí, a po¬řád: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a zas: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům ve¬dle krásného domu.
"Broučku, nebolí tě křidélka?" ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne-. "I přece si trochu sedně¬me, abychom si odpočali," radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka bolí, tu teprve, že si dro¬bátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.

A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký, a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánkou pušku. "Ale ta¬tínku, já se bojím." - "I neboj se! On je rád, že mu posvítíme." - A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. - "A tatínku, copak že ten hajný nespí? " - "I on musí dávat pozor." - "Nač¬pak?" - "Tady na les, aby jej lidé neukradli." - "Tatínku; ti lidé kradou?" - "I kradou a prý nic se nemají rádi:" - "Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?" - "Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou."
A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najed¬nou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brou¬ček už byl celý bez sebe. - "Tatínku, tatínku - tatínku, tatínku!" - už padal na zem, zalézal do trávy a myslel, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. "I neboj se, Broučku, neboj se! Vždyť to není žluna; to je so¬va. Ta nám nic neudělá." - Ale Brouček jako by
neslyšel.