"A copak vám to dala?" - "I takové to bylo
slaďounké." - "Med?" - "Ne." - "Jahody?" - "Ne." - "Třešně?" - "Ne." - "Jak to vypadalo?" - "Takové to bylo smáčknuté a byl toho věnec." - "Tak to byly fíky." - "Fíky, fíky, ano, tatínku, fíky, fíky to byly, fíky!" A broučci byli rádi a ma¬minka byla také ráda a tatínek byl rád, a když to Janinka slyšela, také byla ráda.
"Ale broučci, jestlipak jste se pěkně poděkova¬li?" ptala se Janinka. - "Poděkovali? O, my jsme zapomněli." - "I to nebylo hezké. Já vám povím: Já vám dám kousek medu, zanesete jej Verunko¬vi a Verunečce, pěkně poděkujete, a že je všichni pozdravujeme." A Janinka jim dala med a tatí¬nek a maminka pěkné pozdravení a broučci to tam zanesli a pěkně to vyřídili.
A měli se rádi. Tatínek svítil a maminka hospo¬dařila, berušky jí pomáhaly a broučci se učili lítat. Však už hodně uměli. A byl podzim. Světla ubý¬valo a zimy přibývalo, a tak tatínek, že už nikam nepoletí. Jenom že se u Janinky všichni sejdou. A sešli se, všech deset broučků i s tatínkem a ma¬minkou, a ti z roští také všichni. To jich tam bylo! A seděli kolem kamen, jedli a pili a povídali o kmotřičce a kmotříčkovi, a jak to bývalo za sta¬rých časů, a jak tatínek ponejprv letěl oknem do toho velkého krásného domu tam za městem v zahradách, jak ten na tom lešeníčku kázal: "Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati," a jak tatí¬nek pak byl přece neposlušný.