A dávali pozor. Ale jednou přiběhli domů: "Maminko, maminko, byl tu luňák. Ale nevzal nám Janinku. On se nás bál." A maminka byla celá ulekaná. "Opravdu! Byl to luňák?" - "Byl to luňák. Takový velikánský, a měl zelená křídla a dlouhanánské vousy, a tolik bzučel." - "I to nebyl luňák. Luňák má zobák a peří." - "Peří? Tak to nebyl luňák. Ale bzučel a měl dlouhanán¬ské vousy." A maminka byla přece ráda, že jí to Janinku nevzalo.
A dlouho netrvalo a měli zas malounkého broučka, a zas to dlouho netrvalo a měli maloun¬kou berušku, a tatínek měl radost a mamince srdce plesalo. Ale tatínek začínal mít už starost. "I, já ani nevím, jak jim budeme říkat. A kampak si je dáme?" - "I však si na nějaká jména vzpome¬neme. A vždyť tu světničku do dvora máme ještě prázdnou." A dlouho. to netrvalo a měli Broučíč¬ka a měli Janouška a měli Janínka a měli Svato¬jánka a měli Berušku. Deset jich měli, sedm broučků a tři berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni stoupnout, bě¬hala však přece dost. A když nemohla, vzali ji broučci na ramena a pěkně ji nosili.