Verunka

stála pod šípkem a dívala se. "Mamin¬ko, podívejte se, to je svatojánků! Oni se jdou k nám podívat. Kdepak je Verunečka?" A Veru¬nečka přiběhla - a ta se jim divila! Když ono jich bylo deset! - "A copak se ty, Beruško, necháváš nosit?" ptala se Verunka. "I oni jsou rádi, že mě mohou nosit. Já jsem tadyhle na nožičku chromá, ale umím také běhat." A skočila na zem a běhala.
Verunka šla od jednoho ke druhému, každého pohladila, a když přišla k Broučínkovi, povídala: "Viď, Broučínku, ty máš očka jako tatínek! A jestlipak byste, broučci, také něco chtěli? - Ve¬runečko, skoč do komory a přines ten věnec! Visí na bidélku." A Verunečka skočila, broučci se po¬stavili do řady a maminka je podělovala. To to bylo dobré !