model chování

Právě tento model chování mravenčího společenství umožňuje vysvětlit výhody větších kolonií. Počet vzájemných kontaktů mezi mravenci je závislý na mnoha okolnostech. Například na intenzitě pohybu mravenců nebo na na chování mravenců po vzájemném střetnutí. Nicméně hlavním faktorem ovlivňujícím četnost střetů mezi mravenci je počet členů kolonie. Členové větších společenství mají vyšší naději na setkání s jiným členem společenstva. Ve velké kolonii je vysoce pravděpodobné, že se signál v podobě mravence úspěšně plnícího svou úlohu dostane velmi rychle k mravencům, kteří vykonávají svou práci bez úspěchu nebo odpočívají. Velké kolonie proto mohou snáze a rychleji dosáhnout žádoucí rovnováhy mezi jednotlivými činnostmi.
Takový systém má i své slabiny. Zdroje potravy nerostou současně s kolonií mravenců. Proto s nárůstem počtu mravenců v mraveništi klesá procento úspěšných pokusů o opatření potravy. Ve srovnání s malými mravenčími koloniemi připadá na jednoho úspěšného zásobovače ve velkém mraveništi mnohem více mravenců, kteří hledají potravu marně. Je tu tedy poměrně hodně jedinců, kteří jsou ochotni vrhnout se na hledání potravy poté, co uvidí jediného úspěšného zásobovače přinášejícího do mraveniště kořist. Tito mravenci by ale vyrazili sbírat potravu, která v okolí mraveniště není k dispozici. Tím by jen mrhali silami. Řešení této nepříjemné komplikace se mravencům nabízí v podobě omezení vzájemných kontaktů, pokud počet mravenců na dané ploše přesáhne určitou mez. Mají ale mravenci možnost tohoto řešení využít?