A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali a "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A tatínek také: "Zdař Bůh!" a Broučínek také: "Zdař Bůh!" a Broučinínek také a Brouček a Broučíček a Ja¬noušek a Janínek a Svatojánek: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!"
"Vidíte, tady začínají zahrady, a ta veliká krás¬ná stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdříve oknem tam do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod ná¬mi, to je kašna, lev do ní plije vodu - však se někdy na něj podíváme."
A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře dokořán otevřené, a do těch dveří vcházejí pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata. Broučci se ne¬rozmýšleli - to okno nade dveřmi bylo otevřeno - vletěli tam, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Kaž¬dý měl před sebou dvě knihy a tu jednu si hned otevřel.
Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlasy. Ta¬tínek nechtěl ani očím věřit. "Je to on, či není to on?" A byl to on, ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a jak krásně. Pak se Pavlíček modlil: Že jsou ne¬stateční lidičkové a že byli neposlušní a nemilo¬srdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil.