Jim byl od přírody snílek, hrával na kytaru, honil
pěkné ženské, nebo spal. Odvezl je do Arizony, kde
se usadili na farmě jedné vdovy, co se jmenovala Mary
Chaucerová. Vzala si na starost Laru a Margaret poslala
do školy. "Na svůj věk je holka moc bystrá," řekla
Jimovi. "Musí dostat nějaké vzdělání."
Po určitém čase začal být Jim neklidný. Byl příliš
dlouho na jednom místě; starost o dvě děti pro něho
představovala zodpovědnost, kterou nedovedl zvládnout. Lara si
vždy myslela, že to byl pravý důvod, proč
se s Mary Chaucerovou oženil. Byla starší než on,
buclatá, usměvavá žena, která nikdy na nic nenaříkala.
Přesně měsíc po svatbě Jim zmizel a nechal po sobě
jen pár řádek, kde Mary prosil, aby se postarala o jeho
děti.

Pro novináře by jistě bylo nemalou lahůdkou, kdyby
některý z nich zjistil, že ve skutečnosti jsou to nevlastní
sestry; měly stejného otce, ale každá jinou matku.
Ani jedna z nich, pochopitelně, neměla zájem na tom,
aby se tento fakt dostal na veřejnost. Každá si zařídila
svůj život v jiné zemi; byly si na hony vzdáleny.
Příležitostně se setkávaly, a ve skutečnosti mezi nimi
existovalo silné pouto, které rozdíly mezi nimi odstraňovalo.
Měly pro sebe vzájemné pochopení a nikdy jedna druhou
neodsuzovaly za život, který si vybrala.
Jejich otec, Jim Lawrence Brown, se nikdy s žádnou
z jejich matek neoženil. Margaretě bylo teprve pět let,
když její matka zemřela a otec ji vzal s sebou do Kalifornie.
Tady se seznámil s vdanou ženou, která se svým
mužem nežila. Jim s Margaretou se k ní nastěhoval
a později se ženě narodila Lara. O rok později, když
se žena rozhodla vrátit ke svému manželovi, dala dítě
Jimovi spolu se šesti tisíci dolary, aby se odstěhoval
pryč. Peníze ho přesvědčily, takže na to přistoupil.
Za peníze koupil staré auto a přívěs, který jim poskytl
i jistý druh bydlení. Sedmiletá Margaret se musela kompletně
starat o jednoroční Laru.

"Nechci tě tam."
"Musím u toho být."
"NE, Alfredo."
"Ale ANO, Laro."
22 Ještě se trochu dohadovali, než konečně odešel a Lara
mohla dobalit svá zavazadla. Byla úleva mít ho z krku;
ten chlap byl prostě nemožnej. Proč s ním vůbec ztrácela čas?
Lara Crichtonová cestovala vždycky první třídou, ať
už to bylo kamkoliv. Mladá, okouzlující exmanželka
jednoho z nejbohatších mužů v Londýně, byla přesně
tím, co tisk prezentoval jako obdivuhodné lidi. Lepší
časopisy ji pravidelně uváděly jako zářivý příklad
okouzlující ženy z lepší společnosti. A ona tak představovala
všechno to, proti čemu Margaret Lawrence
Brownová bojovala.

Pro Laru nebylo vůbec jednoduché ztratit se z princova
dohledu. Byli spolu nepřetržitě půl roku a on ji považoval za
své vlastnictví, navíc byl podezíravý a k tomu
ještě strašně žárlivý.
Když mu oznámila, že bude muset okamžitě odjet
do New Yorku, sáhl po tom nejjednodušším vysvětlení, které ho
napadlo.
"Kdo je to? Co ti může nabídnout takového, co
nemám já? Žádám tě, abys mi řekla jeho jméno."
"Nejde o žádného muže," trpělivě vysvětlovala Lara.
"Jedná se o rodinnou záležitost."
"Ale tys mně, Laro, přece vždycky tvrdila, že nemáš
žádnou rodinu," umíněně trval na svém.
Přikývla. "Já vím, ale nějaké vzdálené příbuzné
v Americe přece jen mám." Odmlčela se. "Mám nevlastní sestru
Beth, a ona mě ted potřebuje."
"Nevlastní sestra! . . . Nemůžeš si prostě jenom tak
vymyslet nějakou nevlastní sestru." Vztekle se rozkročil. "Já
toho muže znám, Laro. Znám ho. A ty mi nemůžeš jen tak lhát."
V duchu se zabývala důležitějšími věcmi. "Ach, prosím tě!"
zvolala netrpělivě. "Mysli si co chceš. Já prostě
musím odjet, a hotovo."
"V tom případě pojedu s tebou."

"Chci se dát rozvést," řekla.
"Vezmu si Charlese Cardwella. Vím o tvém bytě,
o pouličních holkách, a chci od tebe pryč."
Enzio ji poslouchal v naprostém úžasu. Charlesi
Cardwellovi bylo dvacet šest let, jeho rodiče měli prachy, ze
kterých ještě hodně dlouho neuvidí ani cent.
"Spala jsi s ním?" zeptal se klidně.
"Ano," odpověděla vzdorovitě. Nikdy nelhala. Netušila
nebezpečí. . ,
Enzio zamyšleně přikývl, že s eí prosbou souhlasí.
Šla sí lehnout s pocitem uspokojení.
Enzio se na chvíli posadil do svého oblíbeného křesla
a zahleděl se do prázdna. Potom měl pár telefonů
a později, v noci, přivlekli Charlese Cardwella do jeho
domu.
Byl to bledý mladík, očividně vyděšený a zmatený
tou eskortou - čtyřmi Enziovýmí nejspolehlivějšími
vojáky. Chabě se na Enzia usmíval. "Poslyšte," začal.
"Nechte mě vysvětlit . . ."
Enzio poručil, aby mu ucpali pusu a svázali ruce
20 i nohy. Dovlekli ho do Rosina pokoje jako kus hovězího.
S trhnutím se probudila a zírala na bezmocnou postavu svého
milence. Potom sklouzla pohledem k Enziovi.
Zoufale zakroutila hlavou, až příliš dobře znala metody,
kterými Enzio dává průchod své spravedlnosti.
Vytáhl ji z postele a sevřel natolik, aby se nemohla
pohybovat, jen pozorovat. Potom přišly na řadu nože.
Charlese Cardwella ubodali k smrti před jejíma očima.

Enzio vždycky žasl nad tím, jaký skutečný klenot se
mu podařilo objevit. Rose dokázala Enzia uspokojit
v každém ohledu a na důkaz toho jej obdařila druhým
synem, kterého mu darovala tři roky po narození Franka.
Jaká to byla žena! Enzio před ní neměl žádná tajem? r,ryo Věděla všechno o jeho obchodech, a když dosáhl
dalšího úspěchu, získal nové další území nebo porazil
svého protivníka, vždycky stála po jeho boku, aby mu
pomáhala. Nejednou byla při tom, když v případech,
kdy ho někdo podrazil, vzal spravedlnost do svých rukou. "Moje
Rose má víc kuráže než leckterej chlap,"
prohlašoval hrdě. "Je to správná žena."
Nikdo mu neodporoval.
Rose měla spoustu obdivovatelů, o kterých Enzio
věděl. Dělalo mu to dobře. Byla JEHO ženou a nic
to nemohlo změnit.
Když se narodil jejich třetí syn, Angelo, Rose
se definitivně rozhodla trávit většinu času doma. Frankovi
bylo dvanáct a Nickovi devět a bylo třeba na ně
dohlédnout. Enzio souhlasil. Nebyl žádný důvod
k tomu, aby ho musela doprovázet na jeho krátkých
výletech do Chicaga a na pobřeží. Ted, když měli nádhernou
vilu na Long Islandu, bylo jedině správné, že se
Rose rozhodla trávit víc času s dětmi a že ji to navíc
ještě bavilo.
Přemlouvala ho, že by nemuselo být špatné, kdyby
rozšířili okruh svých známých, když stejně většina
z těch, se kterými se teďstýkají, je zapletena do různých
pochybných kšeftů, a Rose myslí, že není špatný nápad
mít pro změnu odlišnou skupinu přátel. Nejdřív to byl
nějaký herec s manželkou, které začala zvát častěji než
ostatní, potom přišla rodina bankéře a pak Charles
Cardwell, snob bez jediné vindry v kapse, který
se pohyboval na spodní hranici lepší společnosti. Postupně je
Rose obklopila novými lidmi a zároveň
se zbavila těch starých.
Než Enzio pochopil, že se mu to takhle nelíbí, bylo
pozdě. Začal si prodlužovat obchodní cesty; pronajal
si malý byt v New Yorku současně se záplavou prodejných holek.
Duté hlavy jim říkal. Ještě stále miloval 19
Rose, ale změnila se, už nebyla jako dřív, a on nemohl
pochopit proč.
.j, Jednou v noci přišel o hodně dřív, než ho čekala.
Chtěl ji překvapit; bylo to v týdnu jejich dvacátého
prvního výročí svatby, a on myslel, že by si mohli
promluvit, leccos zkusit změnit. Chtěl jí vysvětlit, jak
málo šťastný se cítí. Možná se znovu pokusit o sblížení,
tak silné jako předtím.
Ve svých třiceti devíti letech byla Rose stále ještě
I nesmírně přitažlivá žena, měla husté vlnité černé vlasy
s nádechem do modra a její snědá pokožka bez jediné
vrásky pokrývala tělo, které mělo stejně mladistvé tvary, jako
když si i bral.
Přivítala ho chladně.

S jejich pomocí jméno Bassalino dosáhne takového zvu15
16 ku, na který se jen tak nezapomíná. A až on, Enzio,
historka
se
střílením vyvolala pošklebků příliš mnoho. 17
bude starý, doopravdy starý, budou tu oni, aby ho
chránili tak, jak vždycky chránil on je.
Je moc dobře, že se nepodobají své matce. Rose byla
vždycky bláznivá, aspoň tak to dnes Enziovi připadalo;
špehuje okolí ze svého zamčeného pokoje, nepromluví
slovo s nikým, než se svými syny, když ji přijdou
navštívit. A takhle už to trvá sedmnáct let. Eh . . .,
sedmnáct let se ho snaží srazit na kolena, donutit ho,
aby se cítil vinen.
Ale její prostoduchá hra s ním ani nehne. Je dalek
toho, aby kvůli něčemu cítil výčitky svědomí. Jen ať si
trpí sama, stejně to tak jako tak byla její vina. Na to,
co udělal, měl plné právo, a ona do toho neměla co
mluvit.
V době své největší slávy měl Enzio Bassalino přezdívku Bejk.
To kvůli svému zvyku vlézt na každou
ženskou, která mu přišla do cesty a byla ochotná s ním
jít. Jednou, zrovna když si to rozdával se ženou kamaráda
jednoho svýho známýho, nějakýho Vincenta Prasečkáře, koupil,
ve svém životě poprvé a taky naposled,
do těla kulku. "Přímo na prdel," rozneslo se mezi všema.
"Vincent Prasečkář je při tom chytil a střelil
ho rovnou do prdele."
Naštěstí pro Enzia to nebyla tak docela pravda. Vincent
Prasečkář ho sice střelil, pravda, ale kulk, se mu
uhnízdila v měkké části zadku a nenadělala moc škody.
Enziovi se to přesto ani trochu nelíbilo. Vincenta Prasečkáře
po tomto střetu začala pronásledovat série nešťastných náhod,
počínaje požárem, který kompletně
zničil jeho dům, a konče betonovým kvádrem vyloveným z řeky,
na jehož konci byl shodou okolností přivázaný Vincent.
Enzio nedokázal s klidem přijímat posměšky, a tahle
Nedlouho potom se seznámil s Rose Vacco Moranovou, dcerou
svého přítele, a oženil se s ní. Byla štíhlá
a hrdá, s křehkostí Madony a přednostmi italské panny.
Enzio byl unesen hned, když ji spatřil poprvé, a žádost
o její ruku příliš neodkládal. Nezabralo mu příliš času
naplánovat a uskutečnit svatbu. Rose byla v bílých krajkách a
Enzio měl na sobě lesklý černý oblek, bílé boty,
rukavice a rudý karafiát. Byl si vědom, že vypadá nádherně a
elegantně.
Když se brali, bylo Rose osmnáct a Enziovi třicet tři
let.
Stal se z nich oblíbený pár. Rose brzo odložila své
skromné vychování a sžila se s pestrým životním stylem
svého manžela. Neměla v úmyslu stát se domácí puťkou, zůstávat
doma a věnovat se jen vaření, dětem
a církevním činnostem. Když splnila svou povinnost
a přivedla na svět svého prvního syna Franka, odevzdala
dítě do péče chůvě a nadále všechen svůj čas trávila
společně s Enziem. Rose Bassalinová byla ženou, která
předešla svou dobu.
Enziovi to nevadilo; ve skutečnosti ho to těšilo.
Z jeho ženy byla nádherná, elegantní bytost a Enzio
si byl vědom, že mu ji většina mužů závidí. Tam, kde
jiní muži nechávali své ženy doma a na své noční zábavy
do óarH a klubů s sebou brali různé přítelkyně, Enzio
vodil Rose. Stala se jednou z nich, jejich kamarádkou
a společnicí, každý ji miloval.

Mart

Ann to ovšem nijak nevadilo, protože život s Enziem
byl neporovnatelně lepší než ten, který vedla předtím,
takže neváhala vyhovět jakémukoli jeho přání. Kromě
toho, Enzio Bassalino byl velmi mocný muž a život
s ním byl pro ni povznášející a vzrušující.
"Ochutnej tohle." Pyšný na své dílo jí nabídl lžíci
kouřící, báječné masové omáčky.
Poslušně otevřela pusu. "Au, to pálí, Noonzi," našpulila rty.
"Vždyť jsi svoji Maminku spálil."
Enzio se rozesmál na celé kolo. Dnes večer by se snad
smál všemu, měl chuť oslavovat.
"Někdy jsi opravdu moc ošklivý," Mary Ann
sklouzla do dětského žvatlání. "Ploč jsi tak škaredej
na svoji majinkou mlsňounkou holčinku?"
"Ha!" odfrknul si. "Ty ještě ani nevíš, co to je, když
je někdo opravdu ošklivej." Namočil prst do bublající
omáčky, uznale jej olízl a přidal ještě trochu vína. "Jsi
šikovná holka," pochválil Mary Ann blahovolně. "Zůstaň taková,
jaká seš, a bude to bezva. Oukej, Maminko?"
Šťastně se zahihňala. "Oukej, velkej papínku."
Svým způsobem měl Mary Ann velmi rád. Byla
mlčenlivější než většina ostatních ženských a nikdy
mu nekladla zbytečné otázky. Navíc vždy ochotně dodržovala
pravidla jeho hry a vcelku s ní nikdy nebyly
žádné potíže.
Enzio nesnášel zavedenou rutinu. Nejdřív se na tebe
přilepěj, a během pár týdnů si myslí, že jim všechno
patří - i s tebou. Coury! Jsou zvědavý a všude strkaj
nos, k tomu maj eště tu drzost vymlouvat se na migrénu, zrovna
když ty máš chuť se milovat. Enzio byl
nesmírně pyšný na skutečnost, že ještě stále ve svých
šedesáti devíti letech byl schopen jednou až dvakrát
za týden se milovat. I když často vzpomínal na doby,
kdy to bylo jednou, dvakrát, nebo dokonce třikrát
či čtyřikrát za noc. Panečku, ten mu stál! Jakej on byl
úžasnej hřebec!
Teď už zachování téhle tradice zůstalo na Enziových
synech. A měl dokonce tři, tři bezva kluky, na které
mohl být právem pyšný. Oni byli celý jeho život.

Enzio Bassalino byl velký a hřmotný chlap, s širokými
rameny a mohutným hrudníkem. Mary Ann August
pokaždé pobavilo, když dostal chuť sám připravit večeři.
Odmítl jakoukoli pomoc v kuchyni, uvázal si kolem
těla zástěru a pustil se do vaření špaget, speciální masové
omáčky á la Enzio a spousty česnekových topinek.
"Miláčku, vypadáš tak srandovně v tý zástěře," laškovala Mary
Ann. Vpustil ji do kuchyně, až když slíbila,
že mu nebude do ničeho mluvit.
"Nechtěl bys, aby ti tvoje Maminka pomohla?" Mamulka byla
přezdívka, kterou jí dal Enzio. Netrápila
se myšlenkou, že třeba zrovna tak mazlivě mohl přezdívat všem
dívkám před ní.
"Ne," zatřásl jí hlavou. "Jediné, co pro mě můžeš
udělat, je podat mi další víno. Pronto!"
Mart Ann mu je podala a vyskočila si na okraj stolu,
komíhajíc nohama sem a tam. Měla na sobě těsně upnute šaty s
velkým výstřihem, které jí vybral Enzio, tak
jako ostatně všechny další, a všechny stejného stylu.
Enziovi se líbilo, když vypadala sexy, takže nikdy nenosila
nic takového jako sukně nebo kalhoty.

Dukey, prodírající se davem spolu se svým manažerem, odmítl
učinit jakékoli prohlášení. U výtahu
je zastavil hlídkující strážník a nehodlal je pustit dovnitř.
"Kristepane" zuřil bezmocně Dukey. "Vodklidte
toho parchanta z cesty, než z něj nadělám fašírku."
Strážník je pozoroval s rukou nervózně položenou
na zbrani.
"Uklidni se, Dukey." Jeho manažer se pokoušel
zvládnout situaci. "Vždyť oni jen chrání Margaret,
a Cass musí být někde nahoře."
Poslali pro Cass, a strážník je potom vpustil.
"Proboha, jak se to jen stalo?" zeptal se Dukey.
"Chytli toho bastarda, co to udělal? Sakra, jak to s ní
vypadá? Dostane se z toho?"
Cass smutně potřásla hlavou. "Oni sami to nevědí,"
řekla pomalu. "Nevypadá to dobře."
Rio už na ně čekala u výtahu. "Je konec," oznámila
mdlým hlasem. "Margaret právě zemřela."