Hmyz

využívá i nejrůznější potravní zdroje. Živí se částmi rostlin, květním nektarem, organickými zbytky i dravě, těly drobných živočichů. Část druhů přešla k cizopasnému způsobu života. Hmyz úspěšně soupeří s člověkem při spotřebě potravin. V tropických oblastech dokáže zkonzumovat nebo znehodnotit v některých letech až 60% veškeré zemědělské produkce. Celkové množství všech hmyzích jedinců je nepředstavitelné, hmotnost všech jedinců na Zemi by výrazně převyšovala hmotnost celého lidstva. A ať chceme nebo ne, jedno je jisté: "Hmyz nežije vedle nás, ale my žijeme vedle něj."

Hmyz

využívá i nejrůznější potravní zdroje. Živí se částmi rostlin, květním nektarem, organickými zbytky i dravě, těly drobných živočichů. Část druhů přešla k cizopasnému způsobu života. Hmyz úspěšně soupeří s člověkem při spotřebě potravin. V tropických oblastech dokáže zkonzumovat nebo znehodnotit v některých letech až 60% veškeré zemědělské produkce. Celkové množství všech hmyzích jedinců je nepředstavitelné, hmotnost všech jedinců na Zemi by výrazně převyšovala hmotnost celého lidstva. A ať chceme nebo ne, jedno je jisté: "Hmyz nežije vedle nás, ale my žijeme vedle něj."

schopnost

Jeho mimořádná schopnost přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám prostředí vedla k vytvoření neuvěřitelně obrovského množství odlišných životních forem, takže si lze dnes jen stěží představit nějaké stanoviště nebo ekologickou lokalitu (přesné místo výskytu určitého druhu fauny či flóry), kterou by hmyz neovládl. Lze ho nalézt na horských ledovcích, v Arktidě i v Antarktidě, v tropických pralesích, kde je největší bohatství jeho forem, stejně jako i v nejsušších podmínkách pouští, ve vodních tocích a jezerech, v jeskyních a je i součástí tzv. vzdušného planktonu, jenž je tvořen miliony členovců unášených za vhodných klimatických podmínek vzdušnými proudy v několikakilometrových výškách nad zemským povrchem.

hmyz

Co se týče hmyzu, jsou nám stále neznámé tisíce, možná statisíce nových druhů. Hmyz osídlil prakticky veškeré suchozemské i sladkovodní oblasti Země. Pouze v mořích je jeho zastoupení téměř bezvýznamné. Tento prostor již dříve osídlili vývojově starší členovci, především korýši. Volným prostorem tak zůstaly souš a sladké vody a právě tohoto prostoru se před více než 350 miliony let (v devonu prvohor) úspěšně zmocnil hmyz.

CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA HMYZU

Hmyz je druhově nejpočetnější skupinou živočichů, dle odborných odhadů se počet hmyzích druhů na Zemi pohybuje v rozmezí od dvou do třiceti milionů a zaujímá tak kolem tří čtvrtin všech známých druhů živočichů. Druhově nejpočetnějšími lokalitami jsou tropické deštné lesy, kde do dnešních dnů bylo prozkoumáno zhruba jen deset procent tamního společenství organismů a z toho jen jedno procento bylo důkladně popsáno.

Ve

světelném jasu víří jepice; oslavují věčný život, ale padají mrtvy k zemi. Konečně praskla i kukla, která již dlouho slibuje, že změní svět, a z ní vylétá – nová jepice. Zakroužila a zhynula. Smrt měří však všem stejně. Podléhá jí jepice jako člověk. Zasáhla i tuláka. Dva slimáci pozorují s potěšením jeho poslední zápas. Je pro ně zábavou – jen když oni jsou živi.
Vše živé se rodí, pracuje a umírá. To je nezměnitelný zákon, projev věčného života.

Dosud

sledoval jen sobecký a nezkázněný hmyz, žijící pudovým životem bez zájmu o celek. Přichází proto do státu mravenců, kteří se snaží ovládnout prosto i čas. Zde jedinec není ničím, celek vším. Pracovní tempo je stále šílenější. Nový válečný vynález je vede k výbojům, neboť jim schází ještě kousek světa od břízy k borovici a cesta mezi dvěma stébly trávy. Černí jsou poražení a vyhubeni žlutými.

Jeho zájem

upoutal jiný obra. Párek chrobáků valí těžce drahocenný pokad, kuličku mrvy; sotva odběhli, aby našli pro ni skrýš, sebral jim ji jejich neznámý druh. – Blíží se párek cvrčků. Jsou šťastni, čekají rodinu a stěhují se do opuštěného příbytku svého druha. Ťuhýk ho napíchl na trn a oba se smějí, jak hýbe nožičkami. Avšak dravý lumek zabíjí cvrčky a odnáší je jako pochoutku svému mláděti, na kterém si zase pochutnal hladoví cizopasník. Tulák slyší, „jak po celém světě pracují horečné, tiché čelisti, to krvavé mlaskání syté nad žvancem ještě živým...život je života kořistí“.

Ze života hmyzu

Autor nás uvádí do hmyzí říše, kterou pozoruje očima resignovaného diváka – tuláka – a osvětluje třemi názornými obrazy tři vášnivé choroby, kterými stůně naše doba.
Na lesní mýtině zastihl rej motýlů. Motýlí básník Felix obletuje milovanou Iris, opěvuje ji, ale Iris touží po projevech jeho lásky. Když se jich nedočkala, zklamána láká k sobě dýchavičného Viktora, zatím co Clythie, její družka, snoubenka statného Otakárka, pomlouvá Iris a snaží se získat Felixovu a dokonce i tulákovu přízeň. Zatím Viktora sezobl pták a šťastné Clythie se zmocnil záletný Otakárek. „Věčná lež věčných milenců věčně bez ukojení“ charakterizuje tulák tento motýlí rej.

Umělecké jméno

slonice bylo Bimbo. Pochází z indického Ásámu a do Evropy se dostala s velkým transportem slonů 5. 5. 1977 ve věku 16 měsíců. Do zoo byla dopravena 3. 6. 1977 kamionem FSB po celodenní jízdě z Urberachu u Frankfurtu n. M. v doprovodu svého ošetřovatele pro filmování. Převzetí slona u obchodníka a celý transport po území SRN byl natáčen německou televizí a proto také trval

samička

30 mm, dělnice 22 mm dlouhá. Základní barva těla je hnědočervená až hnědá se zlatohnědou
kresbou na zadečku. Křidla jsou silně žlutě zkalená. Hnízdí nejraději v dutých stromech, ale také
mezi trámovím na půdách ve starých opuštěných úlech, trhlinách zdi a pod.

vosa německá

Podobná jí vosa německá (V. germanica F.) má na
žlutém štítku čelním 3 černé tečky, zadní kraj oční celý žlutý a na prvém kroužku zadečkovém 3 černé
skvrny. Největším a nejnebezpečnějším druhem je sršeň (V. crabro L.), jejíž sameček bývá 24 mm,

Tyto se

spáří a přezimují, kdežto všichni ostatní členové společnosti hynou. Do rodu Vespa L. počítáme
64 druhy, z nichž devět zjištěno v Čechách. Nejhojnější jest vosa obecná (V. vulgaris L.), jejíž
sameček jest asi 17 mm, samička 19 mm, dělnice 13 mm dlouhá. Jako ostatní druhy má základní barvu
těla černou s hojnou žlutou kresbou a jest zvláště znatelná tím, že na žlutém štítku čelním má černý,
dolů rozšířený podélný proužek a že žlutý zadní kraj oční je černou skvrnou přerušen a první kroužek
zadečkový nese na hřbetě úzkou, v krátké čípky povytaženou černou pásku. Staví si hnízdo v zemi,
zvláště v opuštěných děrách hraboších a krtčích.

Většina vos

vyrábí ještě obal z několika vrstev složený a jediným
otvorem opatřený; vosa francouzská Polistes Latr. nevytváří takového obalu. Společnost vzniká podobně
jak u čmeláků tím» že přezimovavší samička počne z jara stavěti plástev a hnízdo a snáší do buněk
vajíčka. Majíc mnoho práce obstarávati není s to mláďata vyživiti náležitě a následkem toho jest,
že prvé její potomstvo skládá se z dělnic, které však matce své horlivě v práci pomáhají, tak že
potomstvo další jest dokonalejší a dokonalejší, až v létě se líhnou samečkové a samičky úplně vyspělé.

[Vosy]

společenské (Vespidae) tvoří společnosti složené ze samečků, samiček a dělnic, kteréžto však nejsou ničím jiným, leč nedokonale vyvinutými samičkami, od nichž se liší pouze menši velikostí a neschopností snášeti vajíčka. Trubci vyznačují se tykadly nápadně delšími a tím, že nemají žádného žahadla. [Vosy] hotoví si hnízda ze hmoty papírovité, již připravuji ohlodávajíce starší dřevo, ploty, kůly i větve stromové a stmelujíce jemné tříštičky vlastními slinami. Hnízdo to skládá se buď z jediné jednovrstevné plástve, nebo z pláství několika v poloze více méně vodorovné, sloupečky
svislými dohromady spojených.

Tykadla obyčejně lomená,

u samečků 13člená, ke konci
zřetelně ztlustlá, u samiček 12člená, stěží ztlustlá. Očka jednoduchá jsou vyvinuta, žuchvy jsou
silné a pysk zpodní k lízání sladkých šťav způsobilý, ale krátký. Počítáme sem tři čeledi Masaridae,
Eume nidae a Vespidae. Prvá z nich rozšířena jest hlavně ve krajinách teplých a málo ve způsobu
života známa. Jízlivky neboli Eumenidae zahrnují v sobě [Vosy] samotářské, u nichž nacházíme pouze
samečky a samičky a tyto vystavěvše nebo vyhloubivše pro každé vajíčko zvláštní buňku, připraví
larvě napřed zásobu potravy v podobě omráčených larev hmyzích a uzavřevše buňku již o plod svůj
se nestarají. Podobají se tedy v tom vosám hrabavým, od níchž však se liší svými křídly podél složenými.

Vosy

(Vespina, Diploptera), skupina hmyzu blanokřídlého vyznačená jednak způsobem života, jednak
tím, že v klidu mají křídla přední podél zlomená a přeložená. Dospělé [Vosy] živí se sladkými šťavami,
larvy své však krmí stravou živočišnou. Mají tělo štíhlé buď lysé nebo jen řídkými chloupky pokryté,
čímž liší se nápadně od hojně srstnatých včel.

Vyhrabuje

si svislou rourku asi 0,5 m hlubokou a jako brk širokou,
v jejímž vchodu na menší hmyz číhává. Lapivši kořist zalézá s ní do rourky, kdež ji rozkousá a vyssaje,
zbytky pak vyhazuje z rourky. V noci opouští také brloh svůj a volně chytá hmyz. Celkem jest známo
přes 400 druhů svižníků, z nichž u nás žije 7. [Cicindela] campestris, s. polní (vyobr. č. 834.),
význačný barvou jasně zelenou, bez lesku a na každé krovce 5 bílými tečkami pokrajními a jednou
bílou, černě vroubenou skvrnou při švu. Kpk.

Cicindela

, svižník, rod brouků střevlíkovitých a zástupce podčeledi Cicindelidae, [viz obrázek č.
834. Cicindela campestris, svižník polní; a) kukla s hora, b) larva se strany. Vše trochu zvětšeno.
] těla štíhlého s hlavou poměrně velikou a kyčlemi na nohou kulatými. Larva má hlavu u zpodu měchýř.
kovitě nadutou, na ní po každé straně 4 oči a čtyřčlenná tykadla a na hřbetě zveličelého kroužku
osmého má 2 ku předu obrácené trny.

, černohnědá,

s černou hlavou, se štítem, štítkem, prsoma a pobočnicemi krovek
žlutočervenými. V Jižní Americe Lamprocera Lap. s tykadly 11člennými na 3.-10. článku u samečka
2řadě peřitými, u samičky 2řadě hřebenitými; štít šíjový veliký, ústroje svíticí slabé. [Lampyrini]
Latreillei Kirb jest načernale smolně hnědý, štít šíjový červenožlutý se 3 černými skvrnami, krovky
červenožluté s velkou, černou skvrnou na kořeně, černým krajem vnějším a poslední třetinou. 3 cm.
Brazilie.

[Lampyrini]

noctiluca L., sameček 10 mm, samička 12-16 mm. Lamprorhiza Motsch. má horní
čelisti čnějící, tenké, srpovité, samička má krovky krátké, šupinkovité. [Lampyrini] splendidula
L. má štít šíjový v předu se 2 sklovitými skvrnami; sameček 8-9 mm, samička 8-10 mm. V již. Evropě
hojný rod Luciola Lap. má štít šíjový vpředu více méně uťatý, tak že hlavu jen z části kryje. Nejob.
[Lampyrini] italica L.

štítem

na kraji listovitě rozšířeným. Lítají v noci a mají skoro vesměs na 2 předposledních kroužcích
zadečku svíticí ústroje, jež hojně nervy jsou prostoupeny a někdy i u larev se vyskytují. Tyto jsou
podlouhlé, ploché, načernalé, se žlutými kraji kroužků; živí se nejvíce plži. Popsáno jest 450 druhů.
U nás Lampyris Geoff. s horními čelistmi nečnějícími, rovnými, sameček okřídlen, samička bez krovek
i křídel.