5.25.45 Zdobníčkovití
Používá se cosmet moth, scavenger moth pro zdobníčky
5.25.46 Krásněnkovití
Používá se tubic, house moth pro krásněnky
5.25.47 Okenáčovití
Používá se leaf moth pro okenáče
5.25.48 Slimákovcovití
Používá se slug caterpillar pro slimákovce
5.25.49 Drobnuškovití
Používá se arches, nolid pro drobnušky
5.25.50 Lišejníkovcovití
Používá se footman, lichen moth, muslim, pro lišejníkovce
5.25.51 Bourovčíkovití
Používá se processionary moth pro bourovčíky
5.25.52 Můřicovití
Používá se lutestring, horned, blossom pro můřice
5.25.53 Srpokřídlecovití
Používá se hooktip pro srpokřídlece
5.25.54 Syssphingidae

5.25.40 Trávníčkovití
Používá se grass miner moth pro trávníčky
5.25.41 Předivkovití
Používá se ermel, ermine moth, needle miner pro předivky.
5.25.42 Smutníčkovití
Používá se leaf miner pro smutníčky
5.25.43 Makadlovkovití
Používá se gelechiid, bollworm, potato moth, needleminer, tubermoth, claw, groudnling pro maka¬dlovky
5.25.44 Klínovníčkovití
Používá se fig moth pro klínovníčky

Člunkovcovití

Používá se smudge, diamondback pro člunkovce, cabbage moth, diamondback moth pro zápředníčky
5.25.35 Molíkovití
Používá se onion moth pro molíky
5.25.36 Molovkovití
Používá se argent, fruit moth, head-standing moth pro molovky
5.25.37 Chobotníčkovití
Používá se skeletonizer, ribbed-cocoon maker pro chobotníčky
5.25.38 Listovníčkovití
Používá se slender pro listovníčky
5.25.39 Pouzdrovníčkovití
Používá se case bearer, case, pro pouzdrovníčky

5.25.28 Třásníčkovití
Používá se bentwing, eye-cap moth pro třásníčky
5.25.29 Drvopleňovití
Používá se goat moth, wood borer, wood moth, leopard moth pro drvopleně
5.25.30 Molovití
Používá se moth, clothes moth, leafminer, ermel pro moly
5.25.31 ??Atychiidae
5.25.32 Stébelnatkovití
Používá se field, filed moth pro stébelnatky
5.25.33 Podkopníčkovití
Používá se bentwing, blister moth, skeletonizer pro podkopníčky

Zájem o hmyz

se u mladého milovníka přírody projevuje různým způsobem, někdy směřuje k pozorování živého hmyzu, jindy vyúsťuje ve zdařilé i méně zdařilé pokusy o založení entomologické sbírky.
Hezká sbírka je jistě zajímavá i poučná a její tvůrce se k ní po celý život vrací v každičké volné chvilce a znova prožívá napínavé okamžiky lovu. V mnohých případech však zájem o sběratelství brzy skončí a sbírka se octne nepovšimnuta někde na půdě, kde leží tak dlouho, až ji naleznou a zničí rušníci nebo moli. Spousta živočichů byla nadarmo utracena. Milovník a obdivovatel přírody zbytečně nezabíjí a dopřává i hmyzu, aby se radoval často jen z velice krátkého života. A navíc - dnes už je nenávratně pryč doba; kdy se kdejaká mez hemžila všelijakými střevlíky, drabčíky a spoustou jiného hmyzu, doba, kdy nehrozilo mnoha druhům vyhubení, které jim hrozí
v současnosti (a mnohé již v některých krajích byly vyhubeny nebo jsou velmi vzácné).
Neméně radosti a potěšení než sbírka sama přináší pozorování živého hmyzu. Mnohé druhy se dají celkem úspěšně pěstovat
v insektáriích nebo v akváriích.
Všeobecně rozšířené je pěstování motýlích housenek. Zkušenější zájemci si vědí rady, jak kterou housenku zaopatřit potravou;

A byla zima.

Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří - mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? - Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.
A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pra¬všecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chu¬dobiček, devět bělounkých jako mléko a tři
s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.

A svítili a svítili.

A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roští . A oni přišli a sedli si kolem kamen a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi málo dříví. "I my ho máme hromadu," povídala maminka. "Od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto o dříví. My by¬chom vám ho mohli trochu dát." A tatínek, že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali - už to měli - a ještě se pomodlili:

A ten kaštanový Fréda tam také byl

a měl také zlatý límec. A ten bělohlavý Pavlíček tam také byl. Byl všecek černý a měl v dírce u knoflíku tři bělounké chudobičky.
"Broučci, podívejte se! Zde mají, myslím, svatbu," povídal tatínek a ohlížel se po zlato¬hlávkovi. A opravdu, zlatohlávek seděl se založe¬nýma rukama tam navrchu na pootevřených dve¬řích. "Zlatohlávku, viď, to zde mají svatbu!" - "I bodejťže mají! Vidíš tamhle nevěstu s tím krás¬ným věnečkem! To je Elinka." - "A kohopak si bere?" - "I toho pána vedle s tím zlatým límcem. Pane, to je pán!" A tatínek byl rád, ale -že muse¬jí svítit.

A broučci

se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily, a neměli ni¬kde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy veliký dostatek. A když broučci jednou hned po slunce západu přiletěli do té zahrady u toho pěk¬ného domu, ó, tam dole, to bylo shonu! Služky sem a služebníci tam, a tam nahoře, to bylo svě¬tel! A takový dlouhatánský stůl a kolem něho plno paní a pánů. A tam na horním konci seděla ta krásná, krásná panna s krásným věnečkem na hlavě a vedle ní takový krásný voják se zlatým límcem.

Ach, ti broučci už Janinku neměli. Ti se napla¬kali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili a třetí den tam kvetla chudobička bílá jako mléko s kra¬ječkem jako krev červeným. To, že Janinka zůs¬tala pannou.
"Kováříku!" volal tatínek na toho černého brouka, když ho poprvé potkal. "Janinka umřela. A něco ti tam v komoře uchystala, máš si pro to přijít. Ale je toho mnoho, musíš si vzít kolečko." A kovářík si pro to přijel s kolečkem, ale nemohl to najednou uvézt - hrách a kroupy a čočku a mouku a krupici a máslo, a celé jedno zrnko vína. Musel přijet ještě jednou a ještě jednou. Ten byl rád! Ale pak se dal do pláče: "Ach, kde já zas takovou paní najdu!" A jel svou cestou a radoval se a plakal.

Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. - "Broučci, copak vy nechcete poslouchat?" - "Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!" - "Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpus¬til, a když si mě nyní chce vzít, měla bych nechtít? Nic neplačte, jenom pěkně poslouchejte!" A když byla ještě každého políbila, položila se naznak a pokojně ležela, všecka sváteční. "A ne¬zeslábly oči její, aniž síla odešla od ní."
A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. "Broučku!" - A tatínek se k ní naklonil. "Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mi často posluhoval. Ať si pro to přijde! Že ho pozdravuju a děkuju mu." Pak oči zavřela a víckrát neotevře¬la.

Broučci

byli celí udivení, ale maminka už měla oči plné slz. A když se usadili, sedla si Janinka na lůžku. "Milí broučci a berušky, a ty můj Broučku a Beruško, to jste hodní, že jste se přišli ještě ke mně podívat. Pán Bůh mně zjevil, že se dnes ráno
z tohoto světa odeberu, a já bych se ráda s vámi rozžehnala."
Tatínek a maminka a berušky už plakali, ale broučci jako by tomu nechtěli věřit. Vždyť byla Janinka taková silná a zdravá! - "Já jsem vás všec¬ky měla ráda a modlívala jsem se, aby vás Pán Bůh naučil poslouchat. Teď už tady nebudu, ale Pán Bůh vás bude i nadále učit poslouchat. Jen se mějte rádi a hleďte si každý svého! Nedostatek nebudete mívat nikdy v ničem žádný. A kdyby ty ses, milá Beruško, s tou chromou nožičkou ne¬vdala, tak tady ta má chaloupka bude tvá, abys měla kde zůstávat. Když pak umřu, pochovejte mě tadyhle v mechu hned pod okny. Teď mně ještě jednou podejte každý ruku!"

A tak pořád svítili a poslouchali.

Když tak jednou po snídani právě chtěli zas le¬tět, vzkázala jim Janinka, aby se k ní všichni přišli podívat. A tak se šli hned všichni k ní podívat. U háječku pod skalou vřes červeně a bíle rozkvet¬lý, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. A ty dveře se tak svátečně leskly, a ta okénka se tak slavnostně třpytila, a Janinka ležela na lůžku všecka sváteční, a všecko, jako by měla veliký svátek. Dvanáct židlí kolem lůžka. "Vítám, vás, broučci a berušky, vítám vás. Pojďte si tadyhle sednout," vítala je Janinka a krásně se na ně us¬mívala. "Vy, tatínku a maminko, sedněte si tady ke mně."

Maminka a Janinka

a Beruška a Berunka a ma¬lá Janinka už na ně čekaly. "Vítáme vás, vítáme vás! Jakpak jste se měli?" - "I dobře jsme se měli. Ale maminko, to máme hlad!" - "Nu tak pojďte, pojďte k večeři!" A pomodlili se a navečeřeli se, a když čekaly, že jim broučci budou vypravovat, oni na to: "Ale maminko, to se nám chce spát!"
A tak aby si šli lehnout. A sotvaže ulehli, už spali a spali.
"Jakpak to přece s nimi chodilo?" ptala se ma¬minka. "Nebáli se?" - "I toto! Oni jsou jinší reci, nežli jsem byl já." Maminka se smála. "A víš proč?" - "Pročpak?" - "Proto, že tys býval vždyc¬ky sám, a jich je hromadu." - "Však já jsem rád, že jich máme hodně." A byli rádi. A sotvaže slu¬níčko začalo zapadat, už zas byli broučci na no¬hou a letěli a svítili a svítili a nic se nebáli a nic se jim nestalo.

ale když se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky hříchy odpouš¬tí, aby jemu kvůli byli ke všem a ke každému milosrdní .
A když to tatínek poslouchal, dal se do pláče. A tam v první lavici, nedaleko lešeníčka, seděla velká, silná paní, trochu již přisehnutá, a ty kaš¬tanové kadeře jí docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna, a ony obě také slzely. A bylo Amen a modlili se a zpívali, a když zpívali, Pavlíček se podíval na to okno nade dveřmi a tam dole na rámu sedělo osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi rád! A vycházeli a dávali u dveří něco na talíř, až to cinkala. A broučci také letěli.
"Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy! Teď musí¬me pěkně svítit." A letěli do té zahrady u toho pěkného domu a zůstali tam všichni. Tatínek my¬slel, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou noc krásně svítili, a když začali ko¬houti kokrhat, povídal tatínek: "Slyšíte? To ko¬krhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle se už nebe rdí. Poleťme raději domů!" A letěli domů.

milosrdenství." On, že se dal do pláče, ale maminka ho nechala a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však vi¬děl, že je ještě noc a že to byl sen. Ale ráno se hned šel podívat na klobouček a to křidélko tu opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo boží: "Blahoslavení milosrdní, nebo oni mi¬losrdenství dojdou", že mu v paměti uvázlo a Duch svatý že mu od té doby už často ukázal, že je přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všichni tu svou nemilosrdnost připomenuli a po¬kořili se a nikoho neodsuzovali a nezatracovali,

Potom otevřel tam

na stolečku velikánskou knihu a četl z ní: "Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou." A když si sedli a dáva¬li pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on bý¬val rozpustilý a nemilosrdný chlape. Jednou na¬večer, když si v zahradě hráli, že viděl letět svato¬jánského broučka. Hned strhl z hlavy klobouk a ze vší síly jím po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka že se na něho upřeně podívala. Neříkala však nic. V noci pak měl sen. Zdálo se mu, že bylo už ráno a že ho maminka přišla budit. Jeho klobouček držela v ruce. "Podívej se, Pavlíčku, copak je to tady na tvém kloboučku?" A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko. "Pavlíčku, kdepak se tady to křidélko vzalo?" - "Víte, maminko, já jsem včera tím kloboučkem hodil po svatojánském broučkovi." "Ano, já vím, ale teď se podívej, tys ho zabil! Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěk¬ně svítil, a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? ,Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosr¬denství dojdou.' Tys byl nemilosrdný, tys brouč¬ka zabil, a proto nedojdeš

A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali a "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A tatínek také: "Zdař Bůh!" a Broučínek také: "Zdař Bůh!" a Broučinínek také a Brouček a Broučíček a Ja¬noušek a Janínek a Svatojánek: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!"
"Vidíte, tady začínají zahrady, a ta veliká krás¬ná stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdříve oknem tam do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod ná¬mi, to je kašna, lev do ní plije vodu - však se někdy na něj podíváme."
A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře dokořán otevřené, a do těch dveří vcházejí pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata. Broučci se ne¬rozmýšleli - to okno nade dveřmi bylo otevřeno - vletěli tam, sedli si dole na rám a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Kaž¬dý měl před sebou dvě knihy a tu jednu si hned otevřel.
Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlasy. Ta¬tínek nechtěl ani očím věřit. "Je to on, či není to on?" A byl to on, ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a jak krásně. Pak se Pavlíček modlil: Že jsou ne¬stateční lidičkové a že byli neposlušní a nemilo¬srdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil.

Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela, ma¬minka plakala a berušky se daly také do pláče . A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby moh¬la Janinka a maminka a Beruška a Berunka a ma¬lá Janinka stačit. Tam na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátily a broučci letěli dale¬ko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.
"Jen se nebojte!" učil je tatínek. "Pěkně sviťte a nic se vám nestane. - Tady je chaloupka hajné¬ho. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes rame¬no a na hlavě klobouk s perem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste víno, co nám posílává Janin¬ka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k podzimu, ale víno už kvete. Viďte, to krásně voní!"

A bylo jaro.

Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco na¬cvrčeli! A broučci už neměli stání . Brouček a Broučínek, Broučinínek, a Broučíček, Janou¬šek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv kloni¬lo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výš než druhý. A když viděli tam od háječku Janinku přicházet, letěli jí naproti a skoro ji nesli.
"Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu. `` Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti. Beruš¬ky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní tako¬vé smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.
Broučci se již vznášeli do povětří, ale tatínek, že jim chce ještě něco připomenout. "Milí brouč¬ci! Tak vy dnes poletíte a budete lidem svítit. Do¬bře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomí¬nal mě tatínek a kmotříček, abych pěkně poslou¬chal, sic že zle pochodím. A já jsem přece nepo¬slouchal. Jednou jsem div o život nepřišel a pod¬ruhé jsem myslel, že pozbudu rozumu. A kdyby mne sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat, já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeji, milí broučci, abych já vám byl výstra¬hou a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat."