A když tak zpívali, tu viděl Brouček oknem tam výš na mezi za dubem malinkého broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama, díval se a poslouchal. Brouček vzal ho¬nem dva koláče, jeden tvarohový a druhý mako¬vý, a běžel ven. "Zlatohlávku, pojď sem! Já mám dnes svatbu." - "Však já vím, že máš," - "Tak tu máš, na, koláč!" A dal mu koláč, ba dva, jeden tvarohový a jeden makový, a zlatohlávek byl tolik rád a utíkal domů.
Slunko už vycházelo, když všichni vstali, aby vyprovodili Berušku pod jalovec. Byli veselí, po¬křikovali a zpívali, jenom kmotřička potichoučku plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se odstěhovali na dvůr do světničky a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo a měli se rádi. Brouček a tatínek svítili. Beruška vařila a uklíze¬la, maminka jí radila a pomáhala.

"Tak si podejte ruce!" začal kmotříček a Brou¬ček a Beruška si podali ruce. "A ty, Broučku, vyznej, chceš-li mít Berušku vždycky rád a vzdá¬vat ji patřičnou čest." A Brouček vyznal, že ji chce mít vždycky rád a vzdávat jí patřičnou čest. - "A ty, Beruško, vyznej, chceš-li mít Broučka vždycky ráda a dobře poslouchat." - A Beruška, že ho chce mít vždycky ráda a dobře poslouchat. - "A tak buďtež v tisíce tisíců a žehnej vám Hos¬podin!" A všichni opakovali: "Buďtež v tisíce tisí¬ců a žehnej vám Hospodin!" A šli zas do chaloup¬ky a jedli a pili a zpívali a povídali a zas zpívali a byli rádi a měli se dobře.

A tak maminka,

aby prý se se svatbou neodklá¬dalo. Ale asi týden to přece ještě trvalo. Když se muselo všecko omývat a cídit! A než se všichni hosté pozvali! A než se všecky koláče upekly! To jich bylo! Ani se nemohly v komoře na prkna ve¬jít. A Janinka, že jim pošle tři zrnka vína, taková krásná modrá až do červena, tak jak se z hroznu utrhla. A poslala. Zjednala černého brouka ková¬říka, a on jim je na kolečku zavezl. A Janinka mu dobře zaplatila, ale kmotřička mu přece dala trochu mouky a krupice a jiskřičku másla a tři hodně veliké koláče. Ten byl rád! Když měl doma hromadu dětí !
A byla svatba. To bylo hostů! A když byli všich¬ni pohromadě, šli ven pod dub, Brouček a Beruš¬ka, tatínek a kmotřička, kmotříček a maminka, Janinka a ten starý brouček z roští a pak ti ostatní.

Však už toho Beruška litovala. "Copak jsi mu řekla, Beruško?" ptal se jí kmotříček, když přišla do světnice. "Já, já - já jsem mu, tatínku, řekla, že si to musím rozmyslet." - "Rozmyslet? Copak si chceš rozmyslet? Či nemáš Broučka ráda? A neřekl ti, že já jsem ho poslal?" - "I já, já - ten brouček z roští není neposlušný." - "Brouček z roští? I co je tobě do broučka z roští? Kdyby on byl přišel, tak by byl Brouček nepřišel. Ale Brou¬ček přišel a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje a už poslouchá. A ty nechceš poslou¬chat? Nejsi-li ty desetkrát horší nežli Brouček!"
Víc ji kmotříček neřekl. A Beruška plakala a celou noc nespala a plakala, a když Brouček druhý den zas přišel, byla Beruška v kuchyňce a vařila brambůrky - celá červená, ažaž hořela, buď že jí plamen do obličeje sálal, anebo že byla upla¬kaná. "Vítám tě, Broučku." A už zas plakala. "Copak, Beruško, pláčeš?" - "Ach, odpusť mně to, Broučku, že jsem se chtěla teprv rozmýšlet." - "A chtěla by sis mě vzít?" - "I bodejť že bych chtěla!" A vzala Broučka okolo krku a měli se rádi .

Vítám tě,

" Broučku. Copak mi neseš?" - "I milá Beruško, oni chtějí, abych se ženil, a kmo¬tříček mně řekl, že by proti tomu nic neměl, kdy¬by sis mě vzala. Abych prý se tě zeptal. Tak Be¬ruško, nechtěla by sis mě vzít?“ - "Já, já - víš, Broučku, já jsem tě mívala ráda, ale - já, já - víš co? Já si to rozmyslím. Přijď zas zítra!"
A s takovou Brouček odešel. Maminku to mr¬zelo, že se chce Beruška teprve rozmýšlet, a Broučkovi to také milé nebylo, ale byl krotký a pokorný a Janinka mu to schvalovala. "Nic si z toho nedělej! Je-li Beruška hodná, však ti ji Pán Bůh přece dá, a není-li hodná, buď rád, že ti ji nedá. Jen tam zítra zas jdi!"

Kmotříček ho viděl z okna a šel mu naproti. "Vítám tě, Broučku: Tak pojď dál!" A Brouček šel dál. "Já jsem si to rozmyslel, milý Broučku, a když vidím, že toho lituješ a že si už přeješ po¬slouchat, já bych proti tomu nic neměl, kdyby si tě Beruška vzala. Musíš se jí zeptat" - "A kdepak je?" - "Vaří v kuchyňce večeři." A tak šel Brou¬ček za Beruškou do kuchyňky. Už ji dávno nevi¬děl. Byla taková silná a -krásná. Stála u ohniště a vařila brambůrky celá červená, ažaž hořela, buď že jí plamen do obličeje sálal, anebo že byla v rozpacích.

Maminka už byla plná úzkosti. "I můj ty Brouč¬ku, copak jsi tak uplakaný?" - "Když oni mně ji, maminko, nechtějí dát! Že prý budu neposlušný. Oni si to myslí." - Maminka byla celá udivená. Toho by se byla přece nenadála. Neříkala však nic a tatínek také nic, ale mrzelo je to oba, až se maminka dala do pláče. "I neplačte, maminko! Já jsem byl neposlušný, ale já si přeji už poslou¬chat. Však Janinka s kmotříčkem promluví."
A jednou po slunce západu si Janinka u cesty na kmotříčka počkala. "Kmotříčku, buďte tak laskav, zastavte na okamžik!" - A kmotříček se zastavil. "Tak vy nechcete Broučkovi Berušku dát! Pročpak? Že byl Brouček neposlušný? On toho lituje a přeje si už poslouchat. A kmotříčku, jestlipak jste vy byl vždycky poslušný, podívejte se mi do očí!" Ale kmotříček se díval na zem. "A copak vy chcete s tou vaší holkou vyvádět? Jen si dejte pozor, aby vám nezůstala sedět. Tak. To jsem vám chtěla říci. S Pánem Bohem, kmotříč¬ku!" Kmotříček byl celý spletený. Letěl a svítil, a když už měl letět domů, povídá tatínkovi: "Řekněte tomu vašemu Broučkovi, aby se k nám zítra přišel podívat." A druhý den přiletěl Brou¬ček o něco dříve, pěkně se umyl a vykoupal a šel se podívat ke kmotříčkovi.

Brouček byl jako omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světni¬ce, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl u háječku pod skalou krásný vysoký vřes, v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepo¬zdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. "Broučku, Broučku, copak se ti stalo?" ptala se Janinka. "Slyšíš, Broučku, cože se ti stalo? Pověz!"
A Brouček povídal: "Oni mi ji nedají." - "Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?" - "Že prý mají jen tu a že prý já budu neposlušný a že by se měla se mnou zle." A už zas plakal. "I můj milý Broučku, jen se pěkně pokoř a neplač! Vždyť mají jen tu, viď? A myslíš, že už budeš vždycky poslušný Jen si nedůvěřuj ! A kdybys měl být neposlušný, to by se měla Beruška s tebou zle. Já ti povím: Jen se pokoř a buď poslušný, však já o tom s kmotříč¬kem promluvím." A Brouček už neplakal a letěl domů.

A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslel na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal a šel pod dub ke kmotříčkovi.
Viděli ho z okna, ale vstříc mu nevyšli. Berušku nebylo nikde ani vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a - "Milý Broučku," začal kmotříček, "my máme tvého tatínka rádi a ma¬minku také a tebe jsme mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku - a my se bojíme, že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát."

"Vítám tě, Broučku. Copak nám neseš?" A když tam Beruška nebyla, tak Brouček se neostýchal. "Milá kmotřičko, mamin¬ka je jaksi churavá a chce, abych se oženil. Já bych vás tedy prosil, jestli byste mně nechtěli dát vaši Berušku."
Kmotřička se na Broučka tak hezky dívala, ja¬ko by tomu byla ráda, ale tu vpadl do toho kmo¬tříček: "Milý Broučku, my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali rá¬di, ale víš, že máme jen Berušku a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslet. Víš co? Přijeď si ode dneška za týden a my ti povíme."
A Brouček se už nezdržoval. Dal s Pánem Bo¬hem a šel domů. Myslel, že je všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona myslela, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet. A když Brouček o tom přemýšlel, na¬padlo ho také, že by za týden mohl kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal mít strach. "I jen se neboj !" těšila ho Janinka. "Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají!"

A tak už Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, ale svítil a svítil a myslel při tom na Berušku.
"Tak, Broučku, copak ti říkala Janinka?" ptala se maminka. "Abych prý si vzal Berušku, že je hodná a poslušná." - "I arciť. Já o hodnější nevím a tatínek také ne. Tak jen tam jdi a řekni o ni!" - "Maminko, já tam nepůjdu." - "Milé dítě, kdo¬pak by tam šel? To ty tam musíš jít! Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?" A když tatínek, že ano, tedy zůstali na tom, že zítra přiletí Brouček o něco dříve a že si ke kmo¬tříčkovi zajde.
A tak druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vykoupal, a že poletí na námlu¬vy. Mamince kanuly slzy po tváři. "Tak jen jdi! Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pocho¬díš!" A Brouček šel. Pod dubem ho viděli z okna a kmotříček mu vyšel naproti. "Vítám tě, Brouč¬ku. Tak pojď dál!" A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlédl, jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku.

"Tak, Broučku," začala jednou Janinka. "Teď za tou nevěstou! Vždyť vidíš, že maminka už ni - kam nemůže." - "Ale když já žádnou neznám." - "I kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys nebyl zas neposlušný!" - "A kohopak bych já znal?" - "Koho? Copak neznáš Berušku" - "Berušku? Tu? Ona se vždycky se mnou vadila, vždycky se mi smála, a nic mě nemá ráda." - "I bodejť by tě neměla ráda! A teprve bude mít, až jen si ji vezmeš! A je hodná a poslušná." - "Ale já bych raději -," - "Broučku, nemysli na to, co není, a drž se toho, co je. Berušku znáš a víš, že je poslušná, a jiné neznáš, a já nemám žádnou tak ráda jako Berušku. A maminka a tatínek by tomu také byli rádi, kdyby sis ji vzal. Pomysli si, že by sis vzal jinou a ona by maminku jen hněvala. My bychom ji pak nemohli mít rádi a tebe by to mrzelo."

A bylo jaro.

Všech¬no, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc daremná. "Milé dítě, nesmíš s tím ženěním od¬kládat. Vidíš, já už nikam nemohu." A tatínek už měl plán hotový. Dozadu do dvora že přistavějí světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.
"Ale prosím vás, maminko, kohopak bych já si vzal? Vždyť já nikoho neznám." - "I vždyť ty ně¬koho přece znáš. Jen když bude hodná a posluš¬ná. Janinka ti poví."
A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladné, a když nemohou letět, že budou stavět. A stavěli. Kmotříček jim pomáhal a do svatého Jana byla světnička hotová, taková krás¬ná, jako malovaná.

Maminka měla ze zimy veliký strach. Dříví že mají dost, ale že je taková daremná, že neví, jestli to přečká.
Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A tak si povídali, až zas započalo loučení, a každý si letěl po svém. Janinka stála před chaloupkou v mechu a dívala se za nimi. Však už bylo zima. Maminka si hned lehla a tatínek s Broučkem se dali do práce. Všecko snesli do kuchyňky, zavřeli zevnitř dveře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali dveře i okna mechem a teď - ať si třeba mrzne! Ale maminka měla přece jaksi strach.

Jednou,

už hezky pozdě, když všichni ulehli, myslela maminka, že Brouček spí, a začala " - "Ale vždyť vy jste se také nevdala." - "Nevdala - protože jsem ne¬mohla. Beruška nemůže jít a nemůže si někoho namlouvat. Ona musí čekat, až si nějaký poslušný brouček pro ni přijde. A když žádný hodný brou¬ček nepřijde, tak zůstane do smrti svobodná a ví, že proto nikdo pro ni nepřišel, že to Pán Bůh tak chtěl. Tak to je, Broučku, tak! Teď to ještě nespě¬chá, ale budeš se ženit, protože to Pán Bůh tak chce. Vždyť už je maminka stará a začíná jaksi churavět. Copak nechceš, aby si mohla trochu od¬počinout? Tak už jen leť! Však už to dlouho nebu¬de trvat."
A Brouček neříkal nic a letěl a svítil a svítil. Však už to dlouho netrvalo a počínalo být zima. A tak broučci, že už nikam nepoletí . Jen že se ještě u Janinky sejdou. A sešli se kmotříček a kmotřička a Beruška, a tatínek a maminka a Brouček, pak ještě ten mladý a starý brouček z roští, a povídali si a měli se dobře. Brouček seděl vedle Janinky, byl dobré mysli, ale neříkal nic.

tatín¬kovi potichoučku vypravovat: "Tak zde byla Ja¬ninka a povídala, že už bude čas, abychom Brouč¬ka oženili." Brouček však nespal a slyšel to. "Ne, ne, maminko, já se nebudu ženit." - "I mlč! Proč by ses neženil?" - "Ne, já se nebudu ženit." - "I však ty se budeš ženit" - "Ach maminko, já se nebudu ženit!" - "Nu, tak nechť! Ale teď už spi!"
A Brouček spal. Ale druhý den se stavil u Ja¬ninky. "Já se nebudu ženit!" - "Ty že se nebudeš ženit? A proč by ses neženil?" - "Vždyť se každý nemusí ženit." - "Kdo nemůže, nemusí, ale kdo může, musí. Poslušný brouček se aspoň každý že¬ní, když může. Tak to Pán Bůh chce. A teď si dej pozor, chceš-li proto poslouchat, že se to tobě ne¬bo někomu jinému líbí, anebo proto a jedině pro¬to, že to tak Pán Bůh chce.

A Brouček si dal říci. Letěl a pěkně svítil, až se tatínek s kmotříčkem pro něho stavili. A letěli a nemluvili nic, ani slovíčko. A když se měli roz¬cházet, počal se Brouček zpovídat: "Prosím vás, tatínku a kmotříčku, - když jsem měl tenkrát tu vymknutou nohu, já jsem neupadl na zem. Dva Verunci se na mě sběhli a ztloukli mne." - "Ve¬runci? A proč by tě oni tloukli?" - "Já, já já - já jsem byl několikrát tam u té růžtky - prosím vás, odpusťte mně to! Mně je toho líto!" - Tatínkovi vstoupili slzy do očí: "Ach, ach - ale, tak já ti to odpouštím," a Brouček mu políbil ruku.
S maminkou to bylo také tak. Dala se do pláče, ale že mu to odpouští, jen kdyby už upřímně po¬slouchal. A bylo zas jako dobře, ale Broučkovi nebylo ještě dobře. Svítil, svítil, upřímně svítil, ale byl vždy jako opařený a skoro nic nepromlu¬vil.

A už Brouček zas plakal a plakal, a bodejť by nebylo Janince Broučka líto.
"Ach, ach Broučku, vždyť já jsem se pořád to¬ho bála, a ty ne, ne - že budeš poslouchat. Pama¬tuješ se? Vidíš, jaks už zas byl neposlušný. Který¬pak poslušný brouček opustí své místo a letí, kam nemá letět! A pak, Broučku, Broučku, kdopak to jaktěživ slyšel, aby si brouček dělal známosti s Verunkou a aby si snad dokonce na ni myslel. Ne, to není poslušnost. Tak to Pán Bůh nechce. A co mne nejvíce na tebe mrzí, to je, Broučku, žes tatínka a maminku obelhal. Vždyť tys řekl, žes tenkrát upadl. To máš lež na svědomí." - "Ale vždyť já jsem nelhal. Já jsem spadl na zem." - "Ano, ale lhals. Oni si to jinak mysleli, a tys to chtěl. Nic se nevymlouvej ! Tím to děláš ještě hor¬ší. Teď honem ještě leť a pěkně sviť, a pak to všecko vyznej ."

"Broučku, Broučku, copak se ti stalo?" ptala se Janinka. Ale Brouček nemohl ani slovíčka ze sebe vyrazit, a plakal a plakal. "Cože se ti stalo?" Ale Brouček plakal a plakal.
Tak si Janinka k němu sedla, položila mu ruku na rameno: „Slyšíš, Broučku, slyšíš! Cože se ti stalo, co? Slyšíš, ty můj milý Broučku, co?" A Brouček plakal a plakal, až se vyplakal, a už jen vzlykal. "Cože se ti stalo, Broučku, co? Tak mně pověz!" - "Ach, ona má svatbu." - "Kdo?" - "Verunka." - "Která Verunka? Ta z růžtky? Vždyť já jsem si to tak myslela." - "Ano, a bere si toho Verunka. To on mě tenkrát tak ztloukl." - "To on?" - "On. Já jsem tam byl u Verunky, ale jen okamžik, a ptal jsem se jí, jestli by chtěla být také takovým broučkem - ona mně jednou poví¬dala, že by chtěla - a tu on přiletěl a začal mě tlouci, a zavolal si ještě jednoho, a pořád mě tloukli, až pak mnou praštili o zem. Od té doby jsem tam nebyl, a když jsem se tam dnes letěl podívat, oni mají svatbu."

Až jednou, už zas k podzimku, drobátko zveče¬ra svítil, pak si sedl na hrušce na samý vrcholek a začal mudrovat: "Vždyť by to dlouho netrvalo a já bych tu honem zas byl. Už bude brzy zima."
A tak si povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl z hrušky a frr - vzhůru okolo lesa, přes vrch, vedle potoka, tu je ta mez, tu na ní ta růžtka. Ale Brouček se už hned dole pod mezí pozastavil a poslouchal. "Copak to?" Tam z růžt¬ky se ozývá tolik zpěvu a hned zas tolik jásotu a lomozu. "Copak to?"
A když se Brouček ohlížel, tu viděl tam výš na mezi malinkého broučka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama a díval se a poslouchal. Brouček se k němu přikradl. "Zlatohlávku, co¬pak to tu je?" - "Ty nevíš? Verunka z růžtky má svatbu." - "I propána! Že má svatbu?" - "Arciť, že má! Bere si mladého Verunka tamhle na druhé
straně z šípku." - "Toho? Viď, je takový rozzlo¬bený, a oči mu jen jiskří.`` - "Ano, když se zlobí. Ale dnes on se nezlobí. Vidíš, však jdou z růžtky ven." A oni šli z růžtky ven, vpředu Verunek s Verunkou - vedl si ji za ruku.
Jakmile to Brouček spatřil, ach, v něm se všec¬ko obracelo, a jako by mu hlava hořela, a hned pryč a pryč. Letěl a letěl, až se octl u háječku. Pod skalou vysoký vřes, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krás¬ná chaloupka. Brouček vrazil hned do chaloupky,
ani nepozdravil, klesl na stoličku a dal se do plá¬če, a plakal a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout.