"Nu, broučci, kdypak vy poletíte?" ptala se Ja¬ninka. - "Ó, už brzy, viďte, tatínku!" - "I snad, dá-li Pán Bůh, po příštím svatém Janě." - "Tak dobře," slibovala Janinka. "Dá-li se mně toho Pán Bůh dočkat, já vás vyprovodím. A starý brouček z roští prorokoval, že letos nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A byli rádi. Ještě se pomodlili, a ti z roští spěchali pod dub, ti zpod jalovce Janince na zimu všecko snášeli a rovnali, už to měli, dali pac a pusu - doma to také hned měli, jen ještě:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

A už leželi a už spali a spali a spali.
Dobře se jim to spalo.

"A copak vám to dala?" - "I takové to bylo
slaďounké." - "Med?" - "Ne." - "Jahody?" - "Ne." - "Třešně?" - "Ne." - "Jak to vypadalo?" - "Takové to bylo smáčknuté a byl toho věnec." - "Tak to byly fíky." - "Fíky, fíky, ano, tatínku, fíky, fíky to byly, fíky!" A broučci byli rádi a ma¬minka byla také ráda a tatínek byl rád, a když to Janinka slyšela, také byla ráda.
"Ale broučci, jestlipak jste se pěkně poděkova¬li?" ptala se Janinka. - "Poděkovali? O, my jsme zapomněli." - "I to nebylo hezké. Já vám povím: Já vám dám kousek medu, zanesete jej Verunko¬vi a Verunečce, pěkně poděkujete, a že je všichni pozdravujeme." A Janinka jim dala med a tatí¬nek a maminka pěkné pozdravení a broučci to tam zanesli a pěkně to vyřídili.
A měli se rádi. Tatínek svítil a maminka hospo¬dařila, berušky jí pomáhaly a broučci se učili lítat. Však už hodně uměli. A byl podzim. Světla ubý¬valo a zimy přibývalo, a tak tatínek, že už nikam nepoletí. Jenom že se u Janinky všichni sejdou. A sešli se, všech deset broučků i s tatínkem a ma¬minkou, a ti z roští také všichni. To jich tam bylo! A seděli kolem kamen, jedli a pili a povídali o kmotřičce a kmotříčkovi, a jak to bývalo za sta¬rých časů, a jak tatínek ponejprv letěl oknem do toho velkého krásného domu tam za městem v zahradách, jak ten na tom lešeníčku kázal: "Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati," a jak tatí¬nek pak byl přece neposlušný.

"A jestlipak víte, co to je? To jsou fíky." A ještě každému dala a Verunkovi a Verunečce také, a Broučínkovi dala hodně veliký kus. A tu letěl Verunek. "Tatínku, tatínku, my tu máme broučky!" - A tatínek byl rád. "To jste hodní, broučci, že jste se k nám přišli podívat. A jestli¬pak pěkně posloucháte? To musíte. Já vašeho ta¬tínka vidívám a on krásně poslouchá." A broučci jedli a pojedli, a že zas půjdou. "Tak jděte a pěk¬ně doma pozdravujte!" A broučci šli.
To bylo doma povídání ! "Tatínku, tatínku, my jsme byli u Verunků v šípku, tam daleko, daleko. Oni vás pozdravují. A něco nám dali, takové to bylo dobré. A jejich maminka povídala, že prý mám, tatínku, očka jako vy, a dala mě takový veliký kus, větší než jim." - "Ó, však ne," bránili se druzí. "Nám dala také takový kus, a dvakrát."

Verunka

stála pod šípkem a dívala se. "Mamin¬ko, podívejte se, to je svatojánků! Oni se jdou k nám podívat. Kdepak je Verunečka?" A Veru¬nečka přiběhla - a ta se jim divila! Když ono jich bylo deset! - "A copak se ty, Beruško, necháváš nosit?" ptala se Verunka. "I oni jsou rádi, že mě mohou nosit. Já jsem tadyhle na nožičku chromá, ale umím také běhat." A skočila na zem a běhala.
Verunka šla od jednoho ke druhému, každého pohladila, a když přišla k Broučínkovi, povídala: "Viď, Broučínku, ty máš očka jako tatínek! A jestlipak byste, broučci, také něco chtěli? - Ve¬runečko, skoč do komory a přines ten věnec! Visí na bidélku." A Verunečka skočila, broučci se po¬stavili do řady a maminka je podělovala. To to bylo dobré !

A když si jednou

tak vyběhli - to bylo hned po snídani - a už byli tam na konci stráně nedaleko potoka, tu viděli takového hezounkého malého broučka: celinký červený se sedmi černými puntí¬ky, a ta krásná očka jako oheň. Seděl na kapradí a díval se na broučky. Broučci se zastavili a dívali se na něho.
"Však já se vás nebojím!" začal ten brouček. "Viďte, vy jste svatojánci. Tatínek povídal, že jste hodní . " - "A kdopak ty jsi? A copak tu dě¬láš?" - "Já jsem Verunek tamhle ze šípku. Vidíte jej? Já jsem vyprovázel tatínka a teď si odpočí¬vám." - "A ty jsi sám? Nemáte víc broučků?" - "I ještě máme Verunečku. Ale ona je doma u maminky. Pojďte se na ni podívat." A broučci, že půjdou, a šli.

- "I po¬čkejte, počkejte, dětičky, až přijde tatínek!" - "Ale maminko, vždyť my můžeme pak ještě jed¬nou večeřet!" A tak večeřeli, a když přiletěl tatí¬nek, zas s ním večeřeli, a nic jim to neuškodilo. Ale ty malé hrníčky na vaření musela maminka všechny dát pryč a koupila takové veliké hrnce. Zato jí berušky v kuchyni pomáhaly, a když děla¬la o dříví, tak jí všichni pomáhali. Jedni sekali, druzí odnášeli a jiní rovnali. To měli dříví až na¬zbyt! A když se už dost napomáhali, běželi se pro¬běhnout.

A měli se rádi.

Tatínek svítil a maminka hospo¬dařila, a všech deset broučků běhávalo pohroma¬dě. Maminka se za nimi dívala a srdce jí plesalo. A Janinka je měla také ráda. "Pojďte, broučci, pojďte! Mám pro vás práci." A oni jí to pěkně dělali a ona jim něco vypravovala a pak - i to se rozumí, že jim něco dala. "A teď si zas jděte! Ale pěkně poslouchat! Pán Bůh má jen poslušné broučky rád."
A oni zas šli. Broučci se učili lítat - ze střížky až k palouku, a přes celý palouk až k dubu, a zas zpátky - a berušky se dívaly, který dál. A to pak býval hlad, ale to býval hlad! "Maminko, mamin¬ko, já mám hlad!" říkával Broučínek." Nebudem ještě večeřet? Já jsem už sotva došel."

A dávali pozor. Ale jednou přiběhli domů: "Maminko, maminko, byl tu luňák. Ale nevzal nám Janinku. On se nás bál." A maminka byla celá ulekaná. "Opravdu! Byl to luňák?" - "Byl to luňák. Takový velikánský, a měl zelená křídla a dlouhanánské vousy, a tolik bzučel." - "I to nebyl luňák. Luňák má zobák a peří." - "Peří? Tak to nebyl luňák. Ale bzučel a měl dlouhanán¬ské vousy." A maminka byla přece ráda, že jí to Janinku nevzalo.
A dlouho netrvalo a měli zas malounkého broučka, a zas to dlouho netrvalo a měli maloun¬kou berušku, a tatínek měl radost a mamince srdce plesalo. Ale tatínek začínal mít už starost. "I, já ani nevím, jak jim budeme říkat. A kampak si je dáme?" - "I však si na nějaká jména vzpome¬neme. A vždyť tu světničku do dvora máme ještě prázdnou." A dlouho. to netrvalo a měli Broučíč¬ka a měli Janouška a měli Janínka a měli Svato¬jánka a měli Berušku. Deset jich měli, sedm broučků a tři berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni stoupnout, bě¬hala však přece dost. A když nemohla, vzali ji broučci na ramena a pěkně ji nosili.

Tatínek byl celý vyjevený a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. "I ty má malá beruško, i ty zlatá má beruško! Vždyť ty máš očka jako Janinka a nosíček jako Janinka a všecko navlas jako Janinka. To ti musíme říkat Janinka." A maminka byla ráda a ta malá beruška byla ráda a všichni byli rádi a měli se rádi. A tatínek svítil a maminka hospodařila a broučci si před chaloupkou hráli.
"Dejte mně na Janinku pozor, ať mně ji luňák nevezme!" říkávala maminka. - "Ó, však my dá¬me pozor!"

A dlouho to netrvalo,

když tatínek letěl jednou zas domů a byl už za potokem, tu mu běželi Brou¬čínek a Broučinínek naproti: "Tatínku, tatínku, my máme berušku, takovou hezounkou. Vidíte, ona vám jde naproti. Ale ještě neumí moc bě¬hat." A ta malá beruška šla tatínkovi naproti. "Tatínku, tatínku, jakpak mě budete říkat? Ja¬ninka nám přinesla med a povídala, že se budu jmenovat Beruška, ale maminka povídala, že ne, že se budu jmenovat Janinka."

I ty můj Broučínku,

" i ty můj Broučínku!"
A hned si tatínek sedl, vzal Broučínka na kolena a počal si ho prohlížet. A on vám měl oči jako tatínek a nosíček jako tatínek a všecko navlas ja¬ko tatínek a tolik toho napovídal. Ach, to byla radost! A měli se rádi. Tatínek svítil, maminka s Broučínkem hospodařila a učila ho hezounké modlitbičce: "Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěk¬ně poslušný!"
A dlouho to netrvalo - když tatínek Letěl zas jednou domů a když byl za potokem, a už ve strá¬ni, tu mu přiběhl Broučínek naproti: "Tatínku, tatínku, máme malininkého Broučinínka. Vidíte, on vám jde naproti." A Broučinínek mu šel na¬proti a tatínek už ho měl v rukou a zdvihl ho do povětří a tolik se smál. A Beruška stála ve dve¬řích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. Ach, to byla radost! A měli se rádi a tatínek svítil a ma¬minka hospodařila a broučci si před chaloupkou hráli.

A Brouček

letěl a svítil a svítil, celou noc pěkně svítil. A když Letěl ráno domů, a když už byl za potokem, a už ve stráni u samého jalovce, tu slyší: "Tatínku, tatínku!" a takový roztomilý malounký brouček batolil se mu naproti. "Tatínku, tatínku, copak mě neznáte? Vždyť já jsem váš Broučínek a už na vás čekám. A Janinka na vás také čekala, a když jste tak dlouho nešel, tak šla domů. A viďte, tatínku, tu starou kolíbku mně dáte pěk¬ně obarvit. Maminka ji snesla z půdy, ale už je taková škaredá. Viďte!"
Tatínek byl celý vyjevený a Beruška stála u chaloupky ve dveřích a srdce jí plesalo a tolik se smála.

Honem

se chopil své dřevěné lžičky, a třebaže mu hrachová polívčička ze všech nejméně chutnala, snědl jí plný talíř a už ani nemukl. Ale když se Brouček druhý den stavil u Janinky, začala ona: "Poslouchej, Broučku, já jsem tuhle byla u Berušky a ona byla celá uplaka¬ná. Já jsem se jí ptala, co jí je, ale ona, i že nic. Ale já se bojím, že ty s ní vždycky pěkně nenaklá¬dáš. Poslouchej, to by ještě scházelo! Nevíš, jaká jí patří čest? Či chceš být zas neposlušný!" - "I já - když je nás teď tak málo! Jindy svítil kmotříček a tatínek, a teď jsem jen já. To nebudou lidé vi¬dět." - "Ale Broučku, jaké ty si děláš starosti! Jen ty sám pěkně sviť a o lidi se nestarej ! Copak si tě oni objednali? Ne, Pán Bůh si tě objednal, a kdyby chtěl, dovedl by si vás rozmnožit v tisíce tisíců."

"Broučku, copak jsem ti udělala?" ptávala se Be¬ruška, ale Brouček ani neodpověděl. Když ten brouček z roští měl už malého broučka a ten jim běhal naproti: "Tatínku, tatínku!" A ono to Broučkovi bylo líto.
A když jednou přiletěl Brouček zas tak zamra¬čený a ani nepromluvil, ptala se ho Beruška u večeře: "Ale Broučku, copak je ti? Tak se mra¬číš a ani nemluvíš." - "Ach, co mi je! Ti tam z roští mají už dva malé broučky a my jsme pořád sami." - A Berušce stály v očích slzy jako hráchy, a když se Brouček na ni podíval, viděl, jak se jí sypaly po tváři, až jí jedna spadla na talíř do po¬lívky. Broučka to bodlo.

Ale ti broučci z roští

- co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali, a tu se najednou přiženou ti z roští celí vyděšení a tlukou na dveře.
"Kdopak to? Copak to?" - "Ach, to jsme my z roští . Už jsme spali a tu přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roští a chaloupku nám celou zboři¬li. Sotva jsme utekli. Ach, co si počneme!" - "I neplačte! Vždyť zas nějak bude. Pojďte zatím k nám!"
A honem jim otevřeli a pěkně jim ustlali a ráno už byli Brouček s Beruškou domluveni. "Víte co? Ta chaloupka támhle pod dubem je teď prázdná a my ji nepotřebujeme. Zůstávejte tam a budeme mít k sobě blíž." A oni, že ano, a byli rádi a hned se tam odstěhovali. Však toho mnoho neměli. Když o všecko přišli! Proto jim Beruška poslala také ještě mouku a krupici a máslo, a Janinka jim toho také hromadu poslala.

A bylo jar.o

Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevěděla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe. Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči a ještě se jednou na ně podíva¬la, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali. A Janin¬ka plakala a ti broučci z roští plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, za¬plakali a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.
"Ach, teď jsme tak sami!" naříkala Beruška. "I nenaříkej," těšila ji Janinka. "Jenom pěkně poslouchejte! Já jsem vás měla vždycky ráda, a čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raději." A oni poslouchali a měli se rádi.

A tak se pomodlili a počali se loučit.

Ti z roští spěchali tam za stráň do roští, Janinka do mechu mezi vřes, ale Brouček s Beruškou zů¬stali u kmotřičky, a že jí to všechno na zimu ucpou a urovnají . A ucpali jí to a urovnali, a když už letěli domů, povídal Brouček: "Poslouchej, Be¬ruško, pojďme také Janince pomoci." A šli. Ja¬ninka si to právě snášela z komory do kuchyňky. "Janinko, my vám jdeme pomoci. To jsme hlou¬pí, že nás to dříve nenapadlo, viďte!" - "I toto, milé děti! Vždyť já si to ještě mohu udělat sama. Až leda bych nemohla. Ale když jste přišli, tak mně pomozte!" - A pomohli jí. - Pak se dali do¬ma do práce. Však už bylo hodně zima. Snesli všechno do kuchyňky, zavřeli dveře na petlici, za¬strčili špejlek, ucpali dveře i okna mechem, a teď - ať si třeba mrzne!
A pomodlili se a lehli a spali a spali. To se jim to spalo !

A svítili a svítili, a ta veliká silná paní v tom pěkném domě sedávala u stolu a psávala dlouhá psaní, a ta malá holčička byla už taková velká a krásná. Mívala dlouhou, běloun¬kou zástěru a pomáhala v kuchyni kuchařce.
A ten bělohlavý Pavlíček - ne, ten tam nikde ne¬byl. Myslím, že byl někde na školách.
A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom že se všichni ještě sejdou, a když si to kmotřička tak moc přála, tak že se sejdou u ní. A sešli se ti z roští, mladí i staří, Janinka a Brouček s Beruš¬kou. Měli koláče s tvarohem a mákem a Janinka jim poslala po kováříčkovi zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do čer¬vena. A seděli kolem kamen a povídali, ale jaksi jim to nešlo. Když tam kmotříček už nebyl, a tatí¬nek také ne, a maminka také ne! Pořád si na ně vzpomínali.

A tak mu pod olšičkou u potoka vykopali hro¬beček, zaplakali, pěkně ho tam uložili a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes.
"Kmotřičko, zůstávejte u nás! Nebudeme tak sami!" prosili Brouček a Beruška. Ale kmotřička, že ne. "Ne, ne, milé děti, já musím doma umřít, a od nás mne zanesete tam do lesa pod dub, rozu¬míte?" A tak zůstali sami. Brouček a Beruška sa¬mi, kmotřička sama, Janinka sama, jen tam v roš¬tí se ten mladý brouček oženil a byli staří i mladí pěkně pohromadě.
A tak zas svítili a svítili, a když už slunce vychá¬zelo, čekával Brouček na toho mladého z roští, a letěli spolu domů.

A ta bělounká chudobička vedle - ta je tatínkova. Když on si to bral moc k srdci! Svítil a svítil, ale chřadl a světla mu ubývalo, až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nesta¬lo! Jednou večer - pod jalovcem už byli po večeři - přiběhne kmotřička: "I prosím tě, Broučku, ne¬viděls kmotříčka? On dosud není doma, a slunce je už tak vysoko. Ach, já jsem plna strachu.“ - "Ne, kmotřičko, já jsem ho neviděl." - A tatínek počal mít také starost. "Ach, to se mu něco stalo, jděte ho hledat!"
A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku těšila a těšila, ale kmotřička se nedala potěšit. Když už to trvalo druhý den! A teprv třetí den vypravoval Brouček; že tam v lese pod dubem nedaleko cesty vyrostla bělounká chudobička, a ta že tam nikdy nebývala. "Ach, to je jeho chudobička, ona ho ta žluna pře¬ce sežrala, ach, ach!" a plakali a naříkali. A tatí¬nek chřadl a chřadl. "Však já už tu také dlouho nebudu, jen se mějte rádi a poslouchejte!"
A když jednou tatínek dlouho nešel k snídani, šel se Brouček po něm do světničky podívat, a tu on ležel na postýlce, nožičky sepjaté a celý ztuhlý. Ach, to byl zas zármutek na zármutek!

Ale dlouho to netrvalo. Jednou ráno, když slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička stála na stole a Brouček se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Ještě neřekl Amen, a bác - maminka spadla se stolice na zem a bylo po ní . Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji a volali a plakali, ale nic naplat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost!
A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobe¬ček, zaplakali, pěkně ji tam uložili a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes.