Teprve když byla s Broučkem sama,

začala: "Viď, Broučku, tys byl neposlušný, viď?"
Ale Brouček ani necekl. - "Inu, když si to chceš nechat na svědomí - je mně to líto, ale já tě nutit nemohu. Však víš, kde zůstávám." A s takovou Janinka odešla.
Brouček mlčel, ale byl mrzutý. Druhý den však byl zas na nohou, a třetí den, že zas s tatínkem poletí . A letěl a jakoby nic. Na nic nedbal, ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a svítil tam v té zahradě u toho pěkného domu.
Ta velká paní seděla pod jasanem a pletla pun¬čochu, Elinka a Pavlíček si hráli na trávníku. Měli tam běloučkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, oni skákali s ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka, a Brou¬ček je také všecky viděl, ale nic nedbal, nic si jich nevšímal a svítil a svítil, a tak celou noc až do rána, a druhou noc zas tak, a tak celý týden, a tak celý měsíc. A dne už hodně ubývalo a noci hodně přibývalo, a Brouček býval hodně mrzutý. Nikoho si ani nevšímal, ani kmotřičky, ani Beruš¬ky, a Janinky jako by se skoro zas bál jako tenkrát na počátku, ale svítil a svítil a svítil.

Maminka je viděla z okna

a byla hned celá po¬děšená. "Copak se stalo? I pro pána krále, copak se stalo?" - "I Brouček povídá, že upadl a že se udeřil. Ale já si to nemohu ani myslet." - "A tys upadl, Broučku, a moc ses udeřil?" - "I ne moc, maminko, ale dost. Levá nožka mě moc bolí." A tak s Broučkem honem domů, a když nechtěl pranic večeřet, tak tedy aby si šel lehnout, že do
rána bude dobře. A Brouček si lehl, ale nespal, a ráno nebylo dobře. Levá nožička ho moc bolela a byla zapálená a oteklá.
A tak musel tatínek letět sám a Brouček zůstal ležet. Ale Janinka už spěchala a nesla s sebou olejíček z mateřídoušky. Neříkala nic a neptala se nic, ale pěkně Broučkovi celou nožku namasti¬la.

Pak už ho nechali

a Brouček honem vyskočil a jakoby nic, ale ono nebylo jakoby nic. Tu levou zadní nožku za sebou jenom vlekl a moc ho to bolelo, ale styděl se plakat.
Co si počít? Ještě bylo brzy, a tam do té zahra¬dy tak daleko ! Zalezl do trávy a chladil si nožku v rose, až hvězdičky počaly blednout. Pak vrávo¬ral domů. Ještě byl na cestě, když ho tatínek s kmotříčkem dohonili: "Copak je ti, Broučku? Vždyť se motáš." - "Tatínku, já jsem upadl a ude¬řil jsem se." - "Ty žes upadl? Kdopak to kdy sly¬šel!" - "Ano, já jsem upadl na zem a udeřil jsem se tady do levé nožky. Ani jí nemohu hnout." - A když to tatínek slyšel a viděl, bylo mu Broučka líto a šel a trochu mu pomáhal. Ale kmotříček kroutil hlavou, neříkal však nic.

Ale tu najednou přiletí od potoka takový mla¬dý rozzlobený Verunek. Celinký červený jako oheň a ty černé oči se mu jenjen jiskřily. A už se sypal na milého Broučka. "Ty kluku, ty darebo, ty tuláku - ty jsi špatný chlap, víš? Ty kluku! Však jsem tě tady už kolikrát viděl! Ty kluku, co ty tu máš?" A přitom hned na Broučka dorážel.
Verunka se lekla a utekla domů. Brouček se také lekl a počal couvat. Ale Verunek za ním, a tu se tam u potoka vyskytl ještě jiný Verunek. "Pojď sem, pojď sem, tady je ten kluk!" A on přiletěl a pustili se z obou stran do nebohého Broučka: "Ty kluku, proč ty si nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!" A jeden ho mlátil z pravé strany a druhý ho mlátil z levé strany.
Brouček couval a couval a jakžtakž se bránil, ale za jednu dostával dvě, a to pořádné. A pořád: "Ty kluku, ty kluku, proč si nejdeš po svých! Co ty tu máš, ty kluku!" Až byli dole u potoka. Tu mu ten první Verunek takovou jednu dal, že se Brouček horem pádem převalil. "Tu máš, ty klu¬ku, a ať se zde víckrát neukážeš!"

do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hruš¬ce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si nevšímal a počal mudrovat: "A proč bych já mu¬sel tady svítit. Jen když svítím. Tady je nás bezto¬ho nazbyt a ona povídala, že by chtěla být také takovým broučkem." A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru, okolo lesa, přes vrch, podle potoka - tu je ta mez; tu na ní ta růžtka, a tu se Brouček zastavil. Nevěděl, má-li, nemá-li. Ale tu k němu vyběhla Verunka.
"Broučku, však jsem si myslela, že přiletíš. Mám ráda broučky, když pěkně svítí." - "A po¬slouchej, Verunko, ty bys také chtěla být tako¬vým broučkem?" - "I kdybych nebyla Verunkou, já bych - -"

Broučku,

"však ty se nedostaneš do nebe. Tvá maminka se tam dostane a ta Janinka také, ale ty ne." - "A pročpak ne?" - "Já nevím, ale tatínek letěl šikmo na zem a povídal, že kdybys teď um¬řel, že by ses do nebe nedostal. Abys prý si vzpo¬mněl, co je u vás to první." - "To první? Copak to je? Já nevím." - "I to je zlé, když ty to nevíš! U nás je to první mluvit pravdu, a hned to druhé je poslouchat. Víš - tatínkovi to bylo líto, žes mě přivedl, a že by ses přece neměl dostat do nebe, ale on musí mluvit pravdu." - "Ó, však já už vím, co je u nás to první. Ale já musím letět." - "A přiletíš zas?"
Ale Brouček už letěl. "Já nevím," - a letěl vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do bílého rána. "I už poleť, Broučku!" volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli do¬mů.
Doma byl Brouček jako zařezaný. Neříkal nic, ale druhý den to bylo zas tak. Nejdřív letěl tam

A tu on letěl.

Brouček ho spatří, a jako by ne¬měl dobré svědomí, otočí se a pryč - vzhůru do vrchu okolo lesa, skrz vinohrady do té zahrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil a svítil až do samého rána. "Broučku, už poleť!" volali na něho tatínek a kmotříček. A letěli domů.
A druhý den zas tak. Brouček letěl nejdřív tam do té zahrady, drobátko svítil, pak si sedl na hruš¬ce na samý vrcholek, na nic nedbal a ničeho si ne¬všímal a počal mudrovat: "A proč bych já musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím! Tady je nás beztoho dost, a tam se dozvím, kam se dostaneme." A tak si to povídal a na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru okolo lesa, přes vrch, podle potoka - tu je ta mez, tu na ní ta růžtka, a teď se Brouček zasta¬vil. Ohlížel se, jako by měl zlé svědomí, obcházel kolem, a tu k němu vyběhla z růžtky Verunka.

"Broučku! Však já vím, že jsi ty brouček. Také prý vám říkají svatojánské mušky. Ale vždyť ty ne jsi muška, ty jsi brouček, viď, Broučku?" - "Ale jakpak ty víš, že já jsem brouček?" - "I tatí¬nek mně to povídal. On se po tobě včera ohlížel, a tys už byl pryč. A povídal, že to byl brouček a že jste hodní. A viď, vy lidem a jiným broučkům svítíte. Já bych hned chtěla být takovým brouč¬kem." - "A poslouchej, Verunko, copak vy dělá¬te?" - "My? My povídáme lidem, kam se dosta¬nou, jestli do nebe nebo do pekla." - "A jakpak vy to víte?" - "I to my už víme. Když letíme naho¬ru, tak se dostanou do nebe, a když letíme dolů, tak se dostanou do pekla." - "Ale! A poslouchej, kampak se dostanu já, a maminka, a tatínek, a Janinka, a kmotřička, a kmotříček, a Beruška?" - "Kam? To já nevím. Počkej , já se zeptám tatín¬ka, až přiletí domů." - "Kdepak on je?" - "Letěl povídat lidem, kam se dostanou. Však on už brzy přiletí."

Druhý den letěl zas. Rovnou cestou do té za¬hrady u toho pěkného domu, a svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal. Ale za nějakou chvilečku sedne si na hrušku na samý vrcholek, na nic nedbá a ničeho si nevšímá a počne mudro¬vat. "A proč já bych musel tady svítit! Ať svítím, kde svítím, jen když svítím. Tady je nás beztoho dost." A tak si to povídal, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, sletěl však z hrušky a frr - vzhůru mezi vinohrady k lesu, přes vrch, podle potoka -
tu je ta mez, tu na ní růžtka - a tu se Brouček zastavil. Ohlížel se, chodil kolem, a tu k němu vyběhne z růžtky Verunka.

Však už na něho doma čekali. "Kdepak jsi byl; Broučku?" ptal se tatínek. - "Já jsem musel za¬vést Verunku domů. Ona seděla v trávě a plakala, že se bojí a že neví cestu." - "Kdepak zůstávají?" - "Tamhle za potokem na mezi v růžtce." - "A copak ti řekli?" - "Nic. Já jsem honem letěl do¬mů." - "No dobře," řekl tatínek. A jakoby nic. Ale maminka tomu byla ráda, a Janinka neříkala nic, ale také byla ráda, a Brouček měl posud čisté svědomí, a jakoby nic.

Kdopak jsi

"? A copak se ti stalo?" - "Já jsem Verunka. Já jsem byla u tetičky, a když mě už bolela křidélka, tak jsem si drobátko sedla, že si odpočinu, a já jsem usnula. A teď je tma a já nevím cestu a bojím se, a maminka pláče, že jsem se jí ztratila." - "Ty jsi Verunka? I neplač! Kde¬pak zůstáváte?" - "My zůstáváme v růžtce." - "V růžtce? Viď, to je tam před potokem na mezi. I já vím, kde to je. Pojď, já tě tam zavedu a ne¬plač!"
Však Verunka už neplakala. A letěli. Brouček letěl napřed, aby Verunka viděla na cestu, ale mohl na ní oči nechat. Pořád se ohlížel. Když byla taková krásná, celinká červená se sedmi černými puntíky! A ty oči, ty krásné oči! A už neplakaly. A tak letěli, ale neříkali nic. Brouček se díval na Verunku a Verunka letěla za Broučkem. Už byli na vrchu, už letěli z vrchu, už byli nedaleko poto¬ka, po potoku vzhůru, už počínala mez, už bylo vidět růžtku, a u Verunků - vždyť oni celou noc nespali! Pořád Verunku hledali a teď, když viděli blížit se jakési světlo, letěli naproti. Verunku hned poznali, a to bylo radosti! Brouček se však otočil, a když se po něm ohlíželi, byl už tentam.

A byl

rád, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal. Hleděl si svého a svítil a svítil, a maminka měla radost a Janinka měla radost a Brouček měl dobré svě¬domí .
A když tak jednou Brouček svítil a svítil, tu už k ránu se mu jaksi znechtělo svítit. Už ho také jako by křidélka bolela, a tak že poletí pomaloun¬ku domů, však že ho tatínek a kmotříček dohoní. A letěl, a už byl v lese, už byl za lesem, a tu slyší takový usedavý pláč. Brouček poslouchá, odkud to a co to. A byl to pláč, tam někde dole v trávě. A tak si letěl Brouček na to posvítit: Ale opatrně zdaleka. A když si tak na to svítí, tu vidí -- ach, co on nevidí? - Takový hezounký, kulatý brouček sedí v trávě, celinký červený se sedmi krásnými, černými puntíky - a ty oči, ty krásné černé oči! A ty oči tolik plakaly, a teď se na Broučka upřeně dívaly. Broučkovi jich bylo líto.

A letěli domů.

U vřesu stála Janinka a čekala. "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" - A ona také: "Zdař Bůh!" - A Brouček se usmíval, protože poslouchal, a Janinka byla ráda a maminka byla teprv ráda.
A tak Brouček svítil a poslouchal a pořád svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a jenom svítil. Ale na tom pěkném domě už nebyly okenice za¬vřeny a ta velká paní s těmi kaštanovými kadeře¬mi seděla v zahradě pod jasanem a pletla punčo¬chu. Děti si hrály na trávníku, ale byli jen dva, ta malá holčička a ten bělohlavý Pavlíček. Měli tam bělounkého beránka s červeným páskem na krku. On se pásl a skákal, a oni skákali za ním a měli radost. Po Broučkovi se ani neohlédli. Ale ta paní pod jasanem se ohlédla a viděla Broučka a Brou¬ček je také všecky viděl, ale nic nedbal a nic si jich nevšímal, a svítil a svítil a svítil.
A když tam zas jednou po západu slunce přile¬těl, tu se procházel po zahradě s tou velkou krás¬nou paní takový krásný malý vojáček v červeném kabátku a s malým kordem po boku. Něco si po¬vídali. Pavlíček a Elinka kolem nich poskakovali a vytahovali tomu vojáčkovi kord a on si to nechal líbit. Brouček ho nemohl poznat, až pak přece poznal, že je to ten hodný kaštanový Fréda.

Brouček letěl

rovnou cestou na tu vysokou hrušku, sedl si na samý vrcholek a díval se. Tam¬hle je ten růžový keř, kam Brouček spadl, když ho Pavlíček kloboukem udeřil. Tady pod tím ja¬sanem večeřeli, a tady dál na tom trávníku si hráli na slepou bábu. Dnes je tam ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Ani žádné světlo v oknech - okenice zavřeny - jako po vymření. Ale broučků všude plno. Jen se to míhalo a "Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A tak Brouček také letěl a svítil a svítil a na nic nedbal a ničeho si nevšímal a je¬nom svítil a pořád svítil. Přitom myslel na mamin¬ku a na Janinku, a že proč by neposlouchal? Ó, že bude poslouchat! A svítil a svítil, a ti kohouti ko¬krhali, a ty hvězdy začínaly blednout a bledly a bledly, a tam od východu se to tolik rdělo. A tu letí tatínek a kmotříček: "Broučku, poleť, slunce už vychází!"

Ale já věřím,

že ho Pán Bůh naučí poslouchat." - Maminka vzdychla a neříkala už nic. Letěla pra¬pomalinku, a když přiletěla domů, dlouho to trvalo, než se zase vydýchala.
A oni letěli - okolo dubového lesa, dolů do údolí, mezi vinohrady a ze všech stran: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Brouček letěl napřed, tatínek a kmotříček za ním. Něco se domlouvali: "Já se přece bojím ho tam nechat, "pravil tatínek. - " I co," odporoval kmotříček, "kde hřešil, tam ať dě¬lá dobrotu! Pořád u něho být nemůžeme, a chce-li neposlouchat, může všude neposlouchat. Já bych ho tam nechal."
A už byli v té zahradě s tím pěkným domem. "Poslouchej, Broučku, ty tady zůstaneš! Tady hřešils, tady dělej dobrotu! My musíme letět na své místo tam za město. S Pánem Bohem!" A letěli.

A letěli, ale jen pranizoučko a pomalinku, aby maminka a kmotřička a Janinka a Beruška mohly stačit. Ještě však ani nebyli u potoka a maminka už nemohla dechu popadat. "Počkejte, já už ni¬kam nemohu." A oni počkali a maminka plakala: "Tak jen leť, Broučku, však už tě snad napřes¬rok vyprovázet nebudu. Pán Bůh sám tě sprová¬zej !"
Rozloučili se a ony se vracely. Pokud bylo broučky vidět, pořád se ohlížely - až už je nebylo vidět. "Ach, jen kdyby poslouchal!" začala ma¬minka. "Já se bojím, že nebude." A byla by asi ráda slyšela, co si myslí Janinka. Ale Janinka při¬svědčovala a neříkala nic. „I on bude, " myslela kmotřička. "Teď už má přece rozum a je dobrák. Ani mu to nedá." - "Ó, když mu to dalo poprvé," ozvala se Janinka, "dalo by mu to také podruhé.

A bylo jaro. Všech¬no, všechno kvetlo, ale pravšechno - tráva po pás, rosa jako granáty - a ty včely tolik bzučely a ti cvrčci tolik cvrčeli, a tam dole u potoka slavík v křoví klokotal. "Aj, čas tvůj , čas milování !"
Kmotřička a kmotříček byli s tatínkem ve svět¬nici a něco si povídali. Beruška pomáhala mamin¬ce v kuchyni. Brouček byl venku a čekal na Janin¬ku. Byl zas takový silný a vznášel se vysoko v povětří . A když Janinka dlouho nešla, letěl jí až k vřesu naproti. Však už šla a měla z Broučka radost. "Tak už zas, Broučku, poletíš. Ale budeš poslouchat?" - "Ó, budu." - "A proč bys chtěl poslouchat?" - "I, že si to všichni přejete, a pak aby se mně zas něco nestalo." - "Ó, to ty nebudeš poslouchat, a zas se ti něco stane, třeba ještě hor¬šího." - Brouček chytil Janinku za ruku: "Však já budu přece poslouchat!" - "Ano, až tě Pán Bůh naučí .
Maminka už měla čokoládu a ty smažené vě¬nečky na stole. Sedli, pomodlili se a nasnídali, a že tedy poletí. Brouček byl první venku. Po¬vznesl se do výšky, letěl třikrát kolem - jakoby nic! - a spustil se u Janinky na zem. Všichni si stoupli kolem něho a tatínek začal: „Milý Brouč¬ku, vzpomeň si teď rok, když jsi poprvé letěl. Všichni jsme ti domlouvali, abys pěkně poslou¬chal, a víš, co se stalo. Toho bychom se byli nikdy nenadáli." Brouček už měl oči plné slz a díval se k zemi. "I už ho nechte a poleťme!" vpadl do toho kmotříček. "Však on si dá teď pozor."

A najedli se a ohřáli se, a když už si všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí a je mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka skoro ani nespala: "Ach Broučku, snad ti není zas zima?" - "Ach, je mně zima, už to nemohu vydržet." - "Ach, co my si počneme!" bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pra¬drobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatí¬nek: "Zatop, maminko, je tady zima!" - "Ale vždyť jsem právě zatopila." - "I to není nic. Musíš hodně zatopit!" - "Ale jen kdybych měla čím!" - "Copak už nemáš dříví?" - "I mám všeho všudy dvanáct polínek." - "Nu tak je přilož a bude tep¬lo!" - "Ale co potom?" - "I zas nějak bude. Je¬nom pěkně poslechni! Poslušné broučky má Pán Bůh na starosti."
A tak maminka vzala těch dvanáct polínek a všechna je přiložila na oheň, ale měla přece jak¬si strach. Ale tatínek si liboval, že je hezky tep¬loučko, a Brouček také a krčil se, že ho ani nebylo vidět. A tak si povídali, že už kolikrát bylo zle a že zas bylo dobře, a usnuli a spali a spali a spali.
Dobře se jim to spalo.

"Tatínku, jestlipak má Janinka dost dříví'?"

- "I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, tak jsem se jí tam na ně díval. Má ho - ani ho nespálí." - "A u kmotřičky také mají dost?" – „I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělali celé léto o samém dříví." - "A tam v roští, tatínku, také mají dost?" - "I ti ho mají, že jsem se až podivil. To ani za dvě zimy nespálí." A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.
Ale dlouho to netrvalo a Brouček se probudil. Byla mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. "Maminko !" A maminka beztoho jaksi špatně spala. "Copak je ti, Broučku?" - "Ach maminko, mně je zima." A tatínek se také probudil a také povídal, že je zima. A tak zas topili a přitom vařili polívčičku, ale maminka byla plna úzkosti a polí¬nečka počítala. "Ach, co si počneme?" - "I na¬čpak si dělat starosti," těšil ji tatínek. "Dlouho už to trvat nemůže a bude zas jaro."

" - "Ach, maminko, já jsem skrčený, a mně je přece zima." Vtom se probudil tatínek, a když slyšel, že je Broučkovi pořád ještě zima - tak že aby maminka šla trošku zatopit. A mamin¬ka šla a trošku zatopila a bylo jim zas teploučko. A tatínek povídal, že je venku tyranská zima.
A tak si povídali, až zas usnuli. Ale netrvalo to dlouho a Brouček se probudil. Bylo mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. "Maminko!" A maminka už měla spaní nějak přetrhané. Hned se vzbudila. "Maminko, mně je zima!" - A tak nezbývalo nic, než zas zatopit. A tak topili a topi¬li. Drobátko spali a zas topili a topili. Ale Brou¬ček pořád ještě, že je mu zima. Když ono tak tyransky mrzlo, a pořád víc a víc. Maminka už nevěděla, co si má počít. Dříví ubývalo a zimy přibývalo. "Tu máš, Broučku, vezmi si mou peři¬nu, ta je větší, já si vezmu tvou. " A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu a maminka si vzala Broučkovu a myslím, že hodně mrzla, ale neříka¬la nic. A Brouček také nic neříkal, ale tolik už nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku.

Ale maminka měla přeje jaksi strach. - Jen se ještě pomodlili:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

Pac a pusu, "Pán Bůh s námi a zlý pryč!" a lehli a spali a spali.
Ale dlouho ještě nespali a Brouček se probudil. Bylo mu zima, skoro se až drkotal. Nemohl to vydržet: "Maminko!" Ale maminka spala. "Ma¬minko!" Ale maminka zase nic a Brouček - byl nějaký churavý a dal se do pláče. Vtom se mamin¬ka vzbudila.
"Broučku, copak ti je?" - "Ach maminko, mně je zima."
"I vždyť není tak moc zima, skrč se pěkně pod peřinku!

A ten starý brouček z roští prorokoval, že bude
zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a ma¬minka počínala mít strach, že nebudou mít dost dříví, že se s tou Broučkovou nemocí nemohli dost zachystat. Ale tatínek, i že mají dost, že jim beztoho vždycky hromadu zbylo. A kmotříček ta¬ké tak mluvil. A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Brouček se jaksi bál a díval se na Janinku, a Janince se sypaly z očí slzy jako bráchy. Když byl Brouček ještě moc slabý!
A tak se rozešli. Kmotříček a kmotřička a Be¬ruška letěli pod dub, ten mladý brouček s tatín¬kem za dub do roští, Janinka tam k lesu do vřesu, a tatínek a maminka a Brouček stáli pod jalovcem před chaloupkou a dívali se za nimi. Když už je nebylo vidět, musel si Brouček hned lehnout do postýlky, tatínek pak s maminkou se sami dali do práce. Nejdřív přinášeli z komory do kuchyňky hrách a kroupy a jáhly a krupici a mouku a čočku a jiskřičku másla, aby to měla maminka všechno po ruce. Pak nanosili do kuchyňky a do síně dří¬ví, co se ho tam vešlo. Potom všechno všudy pěk¬ně měkounkým mechem ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout, zavřeli zevnitř dveře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali mechem dveře i okna - a teď ať si třeba mrzne!

Však už byl podzim.

Světla ubývalo a zimy při¬bývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jen že se ještě sejdou pod jalovcem, protože Brouček nemohl dosud na krok z domu. A sešli se, kmo¬třička a kmotříček, Beruška a Janinka. Pak tatí¬nek ještě pozval toho broučka z roští, který Broučka tenkrát nesl na nosidélkách domů, i jeho tatínka. A tak si sedli kolem kamen, však už bylo zima, a povídali si. Brouček seděl vedle Janinky, ale neříkal nic. Maminka přinesla koláče s tvaro¬hem a s mákem, ale Brouček pořád nic. Pak šla maminka s Beruškou ven, a když za chvilku zas přišly, tu nesly celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásně modré až do červena. "Po¬stavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší," radil tatínek. Kohoutek už měl pohotově, vzal kladí¬večko, stopku vyrazil. Kohoutek nasadil a natočil do křišťálového koflíčku, až se to rdělo a přímo vyskakovalo. Beruška skočila se džbánem na pa¬louk pro rosu, a tak si nalévali a natáčeli, pili a povídali. Ale Brouček pořád nic. Seděl vedle Janinky u samých kamen, a přece mu bylo skoro zima.

A tak se to pořád lepšilo. Už zase mluvil, ale jen slabounce, že ho bylo sotva slyšet. A když jim vypravoval, jak se mu to tam v zahradě stalo, tu maminka pořád bědovala: "Ach, on byl neposluš¬ný!" a tatínek se vadil, ale Janinka se na něj pěk¬ně dívala a neříkala nic.
A už se měl Brouček zas dobře. Maminka mu snášela, co jen mohla, kmotřička mu posílala po Berušce jahody a vařené švestky a Janinka se cho¬dila den jak den na něho dívat, a vždycky měla něco s sebou, kousek medu nebo kapinečku vína, aby se Brouček posílil. Však už mu křidélko zas rostlo, ale bylo takové slabounké, a aby lítal, ne¬bylo ani pomyšlení . "Počkej , jen počkej ," říkala Janinka, když u něho sedávala v trávě, "do jara se zotavíš a zas poletíš a budeš pěkně svítit."

Ale Brouček

ani nepromluvil a už jim zas pod rukama omdléval. A tak ho Janinka zase omýva¬la. Pak vzala tu druhou lahvičku a nalila mu do ran oleje. A když mu ten olej do těch ran lila, tu
najednou přiletěl tatínek s kmotříčkem. Slunko ještě nevycházelo, ale kdosi jim řekl, že je s Broučkem zle, a ubohý tatínek byl celý pryč. Plakal a naříkal, a zas plakal, předhazoval si, že přece neměl nechávat Broučka tak samotného. Kmotříček ho chlácholil, vždyť prý všichni brouč¬ci lítají sami, a oni že také nikdy s nikým nelítali. Ale nechali všeho a letěli honem domů. A tu bylo pláče! Maminka zas plakala, kmotřička plakala, Beruška plakala, tatínek plakal, kmotříček také plakal - jenom Janinka neplakala, ale celého Broučka olejem potírala. Brouček však o ničem nevěděl, ale už nebyl jako mrtvý, ale jako by spal.
A Brouček pořád spal a maminka měla pořád strach, že snad přece umřel. Ale když se počínalo rozednívat, tu se Brouček probudil a otevřel oči. Janinka se na něho usmívala. Chtěl něco říci, ale nemohl. "Chce se ti pít, viď, Broučku?" ptala se Janinka. Brouček kývl očima a maminka mu ho¬nem podala koflíček s rosou. Brouček se napil a usnul, a když se zas probudil, už se trošku usmí¬val.

A když tak plakaly, tu někdo spěchal k cha¬loupce pod jalovec. Byla to Janinka. Nikdo jí to nepověděl, ale ona jako by to věděla, už měla dvě lahvičky s sebou, tu jednu s olejem a tu druhou s vínem. A ony jí lomily rukama naproti a mamin¬ka tolik naříkala: "Ach, on snad byl přece nepo¬slušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" Janin¬ka spěchala do světnice a tu ležel Brouček na po¬steli takový rozbitý. To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. Janince se sypaly z očí slzy jako bráchy, ale nelomila rukama. "Copak vy Broučka tak necháte a nebudete nic dělat? Ho¬nem, Beruško, přines do džbánu rosu, honem!" - A Beruška se honem k tomu měla, ale nemohla najít džbán a nemohla a nemohla. Až pak si na¬jednou maminka vzpomněla: "I honem běž, hol¬ka, já jsem jej nechala na palouce stát."
A Beruška honem běžela, nabrala do džbánu rosu a Janinka ji honem na Broučka stříkala a šplíchala. Ale Brouček se ani nehnul, a Janinka počínala už mít strach a slzy se jí zas sypaly z očí jako bráchy. A ještě stříkala a tím vínem milého Broučka omývala. A když ho tak zomývala, Brouček pootevřel oči a upřeně se na ni díval. Ach, to měla radost, a to měly radost.